Myslel na to, že nepřítel se přiblížil na dostřel. Teď jsou slyšet děla, zítra to budou kulomety. Kde jsou ty doby, kdy postupovali s větrem v zádech. Teď ustupují. Ženou je, odkud přišli. To se té malé kurvičky nedotkne. Nebudou se muset obtěžovat ani stahováním a výměnou vlajek. „Domovem je tu mlha. Nebelheim.“ Viděla, že si nevzal svetr. Ležel na židli. „Svetr ti tu nechám. Mám dva.“ „Děkuju. Mám se obléct?“ „Vem si ho na tělo. Tak to dělala Lilo.“ Z postranní kapsy kabátu, který už měl na sobě, vytáhl polní láhev. Odšrouboval uzávěr. Opasek s pouzdrem pistole nechal viset na háku. „Obléct se můžeš,“ dodal. „Když nechceš, nemusíš. Hezky se na tebe kouká, když nemáš nic na sobě. Nemáš ničeho moc.“ „Ne,“ řekla skoro proti své vůli. „Máš něžné tělo.“ „Nevím.“ „Mohla jsi být i chlapec.“ „Měla jsem bratra,“ řekla. „V tom jednom směru nejsi chamtivá, jak bys mohla.“ „Nevím,“ opakovala. „Bylo by hezké, kdybys byla lačnější.“ „Řekl jste, že jsem mladá.“ „Jsi hořkosladká. Příště mi posloužíš líp.“ „Ano,“ řekla. „Měla by ses snažit. Neumíš se uvolnit? Odpoutat se od všeho? Patří to k domu, abych tak řekl.“ „Budu se snažit.“ Použila téhož slova jako důstojník. Vybavila si v duchu otce. Kdyby ji viděl s hauptmannem wehrmachtu, v jeho obrovském svetru, který si navlékla na holé tělo. Překryl jí klín až ke stehnům. Znamenalo by to pro otce větší potupu, než kdyby ji viděl mrtvou? Zabil své tělo, ne náboženství svých otců. Podle jeho vyznání se zkurvila a byla mrtvá.
97
zelene ocickaaaaa.indd 97
8/22/07 9:49:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254490
Kdyby její rodina žila, byla by i pro ně mrtvá. Kdyby její rodina žila, byla by i pro ně mrtvá zaživa. Neznali by ji. Nikdo z rodiny by na ni už nepromluvil. Vyvrhli by ji ze svého středu jak prašivou ovci. Ve své duši by ji pohřbili. Netruchlili by po ní, nemodlili by se za ní. Měla snad být radši, že už nežijí? Cítila na sobě drsnou huňatou vlnu, bylo jí teplo a věděla, jak jí svetr poslouží. Předpokládala, odkud ho hauptmann měl? Věděla, odkud měl kožich, odkud odvážel pláště a kožichy a šály. Uvěřil by jí tatínek, kdyby mu lhala, že chtěla být radši mrtvá? Dopustila se hříchu tím, že chce žít? „Napiješ se se mnou?“ zeptal se hauptmann. Nalil si kalíšek. Vypil ho naráz. Nalil ho znovu a podal jí ho. Přiťukl si s ní lahví. Nevěřil, že stromy v Německu porostou do nebe. Zacházel s ní, jak s ní v bordelu ještě nikdo nezacházel. „Němci a smrt jsou věrný manželský pár. Padli jsme si do očí. Láska na první pohled.“ Stála ve svetru u postele. Její tělo s uspokojením odpovídalo na teplý dotek vlny. Vypila kořalku naráz jako hauptmann. Rozkuckala se. Hauptmann se smál. Byl to prsní smích, hluboký a drsný jako jeho hlas. Měla pocit, že jí v hrtanu hoří. Prudce se nadechla. Znovu si nalil a polkl na jediný doušek. „Včera jsem zabil Rusa, který mi před očima zastřelil kamaráda. Vzal jsem pušku a praštil ho po hlavě asi patnáctkrát. Ve vzteku se nekontroluješ. Co je horší, než když vedle tebe padne spolubojovník?“ Předpokládal, že je na jeho straně? Všichni esesáci v lágrech i vojáci wehrmachtu předpokládali, že ponížení si smějí pokládat za čest oceňovat a obdivovat své pokořitele. Byl to jediný odlesk velikosti, který na ně mohl padnout, než zahynou. Na kazajce hauptmanna se skvěl Železný kříž. Kdoví za co. Byl v Auschwitz-Birkenau pro podíl na kořisti; v těch obrovských skladech, kde bylo všechno, o čem si matka, otec, babičky a tety a bratr a strýcové mysleli, že je nezbytné k životu, a co z nich stáhli. Tím na něm lpělo, co bude lpět na Německu do konce všech časů. Když si nalil počtvrté, řekl: „Někdy i Němec zapomene, že je Němec.“
98
zelene ocickaaaaa.indd 98
8/22/07 9:49:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254490
Nevěděla, proč to řekl. „Máte tu vojenskou prodejnu? Někde v nevěstincích jsou prodejny.“ „Tady ne.“ „Nechám ti tu pár marek. Třicet, stačí?“ Polil ji stud, stejný druh hanby, jako když před ním stanula nahá. „Dal jste mi už svetr.“ Jeden šikovatel jí tu nechal gumovou zahřívací láhev. „A co?“ „Nesmíme si říkat o peníze.“ „Pokud vím, nemusíte je odmítat.“ Položil na židli tři desetimarkové bankovky. Bylo vidět, že ji nechce urazit. Neřekl, co měl na jazyku: Kdo jde ke kurvě, je už taky trochu prostitut. Nesmí se to tak brát. A ani ona tu nebude věčně. Ať ji třeba propustí nebo zastřelí. Byl na odchodu. Nemusel si už dělat iluze. „Příště ti přinesu pytlík prosa. Musí ti kručet v žaludku. Nehodlám si sám vařit.“ Zarazilo ji slovíčko příště. Řekl to už podruhé. Usmál se. Sáhl jí na špičku nosu. Přijde zas, jak jen to půjde. Rychle se oblékla. Všimla si, že venku ustal vítr. Hledala v mracích neviditelné slunce. Vločky na okně zářily jako květy. Opásal se, zavřel přezku a upravil si pouzdro s pistolí. Měla stejně unavené usoužené oči, jako když přišel. Neušlo mu to. Kolik Magdalén už spatřilo světlo světa? Strop a trámy byly nízké, dosáhl na ně, když se narovnal. Držely pevně. Mohl by přijít o Vánocích. „Chceš se mnou oslavit Nový rok? Vystřelím před statkem červenou světlici, abys věděla, že jsem dorazil.“ Pak se zeptal: „Co je to, co máš v očích? Nenávist nebo jen chlad?“ Sklonil se k ní, blížil se obličejem k jejímu. „Nesmíme se líbat,“ opakovala znovu. Náhle nevypadal ani tak obrovský, ani tak laskavý, jak chtěl. Řekl, že mu nejde o to, co nesmí, ale o to, co chce na jeden půlden. Pár vteřin, než se vzpamatoval, se na ni díval spíš jako na milenku než
99
zelene ocickaaaaa.indd 99
8/22/07 9:49:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254490