a její sny. Bytnou, horolezce a nerovný párek v Grandhotelu Excelsior. Obrázky leteckého neštěstí, rozděleného na fáze pro ty, co budou padat příště. Svět, kam je mi nepřístupno. Velryba. Měl jsem vteřinu dojem, že svět patří gangsterům. K čemu se má člověk přidat, aby obstál? Jak si na to odpovídá Vili Feld? Pro Adlera mám povahu levného šampaňského. Vystříknu prudce i s pěnou, chvíli bublám, než to vyšumí a páchne jako slivky od piva. Vystoupil jsem tři schody z chodníku do Zlatého nektaru. Na stole v lokále už seděl vysloužilý gondoliér ve fráčku, s nohou přes nohu, s vlasy napuštěnými brilantinou. Hrál na citeru písničky tří válek, Santa Lucia, Il Piave, Cielito lindo a El relicario. Hosté ho viděli jen s úsměvem. (Brečet mohl v šatně.) Slyšel jsem ho sedmkrát kýchnout. Po něm přišel na řadu kouzelník, pan Arturo Ludovici. Ještě mladší dokázal podle Cézare Zamponiho probdít den a noc a vystupovat bez chybičky i v hotelu Villa Regina. Paní Fiorella ho obdivovala. Nemohla se ho nabažit, ani kdyby účinkoval třikrát denně, tři sta šedesát pět večerů bez přestávky. Do kuchyně chodila pro jídlo v zájmu podniku. Viděla, že kuchař a kuchtíci dávají správné porce: Ani málo, ani přespříliš. „Kde jste se toulal?“ chtěl vědět maestro. „Snad jste nechodil v tom dešti pěšky?“ ptala se paní Fia. „Mám vám dát přinést něco k jídlu?“ ptal se hoteliér. „Suppe di trippa?“ „Už to mám za sebou,“ usmál jsem se s dlouhým úsměvem, který si starší ženy někdy vysvětlují jinak. Většina lidí si mě vysvětluje odlišně. Polévku po italsku bych si dal. Arturo Ludovici začínal kartami. Rychleji, než stačilo sledovat oko. Vysílat morseovkou, mohl už dospávat, co zmeškal v hotelu Villa Regina. „Má úžasnou moc v prstech,“ řekla paní Fiorella. „V kalhotách už ji nemá,“ řekl maestro Zamponi. „Hanbáři,“ napomenula ho. Maestro si neodpustil, co panu Ludovici vystačí. Nenáviděl prášky. Podíval jsem se na ně. V hlavě jako v divadle stínů se mi procházel Vili Feld. Soboty odpoledne, neděle ráno, jisté ulice, lidi, hřiště. Lágry, ženské. Zkoušky. Kdo obstál nebo neobstál, anebo obojí najednou. Co nikdo nikoho nenaučí. Co se naučíme pozdě. Známosti, okolnosti.
97 vili.indd 97
20.6.2008 14:21:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254489
Kolo osudu. Jména tváří ztracených. Zmatek doby. Maestro měl za to, že se vysmívám. Usmíval jsem se. Úsměvem lidi pletu. Je toho hodně, co je směšné. Ani člověk, který sklouzne po banánové slupce a rozbije si nos, nevypadá z dálky, že by ho to bolelo, jak ho to asi zblízka bolí. Posmívám se většinou sobě? Usadil jsem se pod obrazy, které kupoval maestro v dražbě. (Hostil dražebního úředníka, nenechával ho platit.) Po levici jsem měl Prométhea, jemuž skalní orel na Kavkaze užíral játra. Ukradený oheň jsem si musel domyslet. Podle úhlu slunce to byla snídaně. Po pravici visel Paridův soud. Tři nahé dívenky. Čekaly na dobrozdání. Domyslel jsem si Trojskou válku, jak nás poučil pomocný učitel Lenta Máhler, zvaný Bobeček. Vedle Zlatého nektaru byla zahrada s javory a kaštany, s girlandami ze starých bálů. Třída maršála Grazzianiho. Vedla do středu města. Z druhé strany domek s prádelnou. Pradlena se skláněla nad neckami, snad osmnáct hodin denně. Občas se zaklonila a prosvítalo jí zvlhlou vébou blůzy růžové tělo, těžká ňadra. V duchu jsem se pomazlil. Zdravil jsem ji. Jaktěživ mi neodpověděla. Dýchala pach železité vody a vyvařené špíny. „Nabíráte-li vzduch ústy, necítíte tolik, co nechcete,“ vysvětlil mi hoteliér. Naproti u stolu dva dělníci vysvětlovali něco knězi v urousané černé sutaně. Bůh si nemůže dovolit nezaměstnanost. Bohu se spousta věcí nepovedla. Jen žena. Maestro měl chuť vypít pár skleniček muškátového vína. Přiznal se, že někdy neví, je-li úterý nebo středa. O datech nemluvě. Třeštilo mi kapku v hlavě. Sjížděl jsem výtahem paměti. „Jak jste se měl?“ zeptal se maestro. Usmál jsem se. V Římě neznali pražské anekdoty. „Jednou se Stalin ptal žertem kolchozníků: Jak se máte, kolchozníci? Dobře, zažertovali kolchozníci.“ Začali jsme na dobrou notu. V duchu jsem děkoval Adlerovi. Maestro poslal Fiorellu na kutě. „Dobrou noc, pijáci,“ řekla. Ladným krokem opouštěla svého vačnatce, sama vačnatec. Odpovídající pár. Měli pět dospívajících potomků.
98 vili.indd 98
20.6.2008 14:21:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254489
Hoteliér vzal láhev do své chlupaté pravice. Naléval mi, jako by mi předával klíče od města. „Na co?“ „Na bezstarostný život?“ „Hm, hm... hm...“ poznamenal. „Na bezbolestnost,“ pokračoval jsem. „Proti zoufalství, odevzdanosti, marnosti nad marnost.“ „Lepší přípitek nemáte?“ „Na paměť i na zapomnění.“ Musel mi číst myšlenky. Zkušenost z něj udělala jasnovidce. Naučil se lidi ve svém povolání číst. Poznal, kdo má hluboko do kapsy. Připouštěl omylnost. „Ať žijem,“ řekl jsem. Vyvolalo to ve mně vlnu tichého souhlasu. Síto, které mne chránilo od přespřílišných úvah. Vnitřní hlas. Vracelo se mi ledacos. Proč jsem to vlastně takhle probíral? Kdyže to bylo poprvé? Rozpomněl jsem se, jak jsem se na Viliho Felda na začátku díval vykulenýma patnáctiletýma očima. Zelenošedý kukuč do modra, jímž kluk hledá a věští a působí klackovitě. Učit se? Lenošit? Brát vážně, že s poctivostí dojdu nejdál? Kam to dotáhnout? Kam taky ne. Oběsí mě? Utopí? Zlé a dobré. Vlny. Moře a nedohledné břehy. V patnácti byly i oči a duše odchované Belgickou 25 plné směsi touhy i závisti, důvěry i nedůvěry. Jistoty s nejistotou. Tápání, zmatku. Falešného sebevědomí. Podobal jsem se bárce bez záchranných kruhů. Jak obstát? Co projde nebo neprojde. Správně, špatně. Bylo mi patnáct v září 1940. Vili Feld byl pro mě mezi lidmi tím, čím boty zebu mezi věcmi. Běželo se tehdy kolo závodu na patnáct set metrů na Hagiboru, posledním hřišti na půdě Prahy, kam si mohli před transporty do lágrů chodit pro povyražení i lidi s pokaženým rodokmenem. Brány árijských arén se zavřely. Proslulosti dosáhli kluci z plaveckého oddílu. Borci z pytle lehké atletiky. Trať podle olympijských předpisů. Shora, od zdi židovského hřbitova na Olšanech nebo od nároží benzinové pumpy, naproti papírnám, sem nakukovali kolemjdoucí. Dráhu ošetřoval Reinhard Rilke, někdejší zubní asistent s pěti semestry berlínské univerzity. Říkali
99 vili.indd 99
20.6.2008 14:21:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254489