Napište tyto dopisy, které půjdou zvláštní kurýrní poštou do vašich zemí, jak sami znáte za vhodné; ale přimlouval bych se za to, že by se z nich mohla vyčíst všechna velkorysost, s jakou jsme s vámi zacházeli. Nejde tu o nic než o možnost, kterou máte. Aby i sýčkové s nejčernějšími pohledy museli mlčet. Samo sebou, není možné vás nutit. A ani by to nebylo etické. Očekáváme, že to uděláte sami. Pohleďte, jaká nádherná loď vás čeká!“ (Panu Bettleheimovi zvlhly oči; pohled na loď mu proplouval slzami.) „Dívejte se na moře, které je připraveno nést tuto loď k cíli, jaký jste jí vy i my určili. Konec této cesty už není v nedohlednu. Pokud jde o text telegramů vašim příbuzným ohledně poslední částky, je přiložen k listům papíru, který vám stráže rozdají. Přimlouvám se za to, abyste zbytečně neotáleli. Tak jako jsou tvrdé a neústupné vaše úřady, zejména pokud jde o zahrnutí jedné naší významné vojenské osobnosti do kontingentu výměny, tak jsou – jako v ozvěně – neústupná i naše vyšší místa. Proto, prosím potřetí, zaplaťte a napište.“ Každý strážce opravdu podal všem papír a obálku, vždy v jiné barvě nebo alespoň v odlišném odstínu. „Zač nás máte, myslíte si opravdu, že jsme padlí na hlavu?“ vykřikl Rappaport-Lieben, ale pánové Klarfeld a Landau ho stroze okřikli, takže to pan Brenske mohl přejít, jako by se nic nestalo. „Můžete se vrátit na svá místa a psát.“ Všichni psali, kromě dvou lidí, a to byl Rappaport-Lieben, který byl bílý jako křída, a Kateřina Horovitzová, která neměla komu psát, protože všichni její příbuzní byli už notnou dobu mrtví. V duchu si přibližovala obraz rabína Dajema z Lodže, hledala v jeho slovech a nacházela; bylo to téměř v souladu
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254488
s poznáním nebo tušením Rappaporta-Liebena, který teď řval ve svém oddělení: „Je to podvod, je to hnusný, dryáčnický klam; nikdo jaktěživ ani špičkou prstu u nohy nevstoupí živ na tuhle loď; nikdo se ani malíčkem, ani nehtem nedotkne moře a nikdo to nepřežije. Je to zločin! Žaluji… a varuji vás…“ Pan Brenske vstoupil do uličky, ale odjinud už nepřicházel hluk; všechna kupé byla plně zaměstnána; všude se psalo; pouze v tomto oddělení seděl a nyní stál – mezi strážemi – neukázněný příslušník těchto jedenadvaceti, kteří se prozatím chovali tak vzorně a disciplinovaně. „Nenapíšu ani řádku, ani kdybyste ze mne krájeli maso zaživa,“ vykřikoval zbělalý Rappaport-Lieben a pan Brenske pokynem ukázal strážci, že má otevřít dveře ostatních oddělení dokořán. Nyní bylo všechno zvlášť dobře slyšet; pan Rappaport-Lieben nezřízeně řval, ale ostatní pilně psali, nechávajíce si telegram s krvavou sumou výkupného až na konec. „Co to tam máte v těch budovách s komíny,“ křičel Rappaport-Lieben, „z čeho to šlehají plameny ve dne v noci, jaké jsou to podivné továrny, nač jsou ty pece, kam šly ráno ty mlčenlivé průvody? Kdo to rve na kusy malé děti? A kdo nás ožebračil, že už nechce naše peníze, ale peníze našich příbuzných, a pak bude chtít peníze našeho souseda a pak peníze lidí z vedlejší ulice a ze všech měst a z celého světa? Já už to nemohu vidět. Nechci to vidět! Můžete mě také zavraždit!“ „Měli bychom mít přece jen alespoň jedinou možnost hovořit s nějakým směrodatným pánem z Mezinárodního červeného kříže,“ šeptal najednou pan Oskar Löwenstein. „Měli by také oni sami, jak se mi zdá, projevit určitý zájem, nebo bychom jim to měli připomenout… zcela krátce…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254488
Jeho hlas zněl úzkostně jako nikdy. Kdesi v spodním proudu tohoto hlasu zněla hluboká dotčenost a ještě hlouběji křivda. Rappaport-Lieben se díval pohledem člověka, který nenávidí, a znovu řval: „Skončete to hned, nač ještě čekáte? Jakýpak Mezinárodní červený kříž. Zlaté oči, které ho uvidí. Nevěřím. Je to úkladná a loupežná vražda. Tady už neplatí žádné právo! Tady platí jen smrt…“ Možná, že v jeho řevu byla jistá vznešenost, ale nikdo z ostatních příslušníků skupiny, kromě Kateřiny Horovitzové, ji v tom nezaslechl. Pan Brenske nahlédl do několika oddělení a stoupl si tak, že Kateřina Horovizová viděla, jaký udělal smutný obličej. Neviděla však jeho ruku, kterou dal pokyn strážím, aby zakročily. Stalo se to uprostřed křiku Rappaporta-Liebena, že i tato loď je šalba a klam a že se na ni nikdy nedostanou, protože jinak by to vlak tak dlouho nestál, a že nevěří ani tomuto vlaku. Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili. Nato se rozestřelo ticho a pan Brenske řekl Hermanu Cohenovi nahlas, aby to všichni slyšeli: „Lituji, že se to stalo, nedal jsem k tomu ani patřičný rozkaz, viděli jste sami, že jsem ani nestačil zakročit. Čekal jsem, že se vymluví, byl to snad jenom záchvat. Někdy to přichází z přetlaku dojmů. Opravdu toho lituji. Máte už dopisy a telegramy? Rád bych pokročil v naší věci ke konečnému řešení.“ Stráže vynesly mrtvolu Rappaporta-Liebena ven a pak bylo slyšet zacvaknutí dveří u posledního vagonu; zpáteční cestou přinesli strážcové zřejmě již předem připravenou studenou
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254488