Jednou, když zrovna sněžilo, začalo kolísání v elektrické síti. Stroje běžely sotva z poloviny a musela se vypnout světla. Buď byl tehdy strýc Leonard unaven anebo neviděl, obráběl malý granát a ocelový úponek mu vnikl do měkkého polštářku na špičce prstu. Bylo to však nepatrné škrábnutí a nechtěl zbytečně odbíhat od stroje a omývat si to ledovou vodou. A večer na to snad docela zapomněl. Strýc Leonard nepatřil k jeho nejoblíbenějším příbuzným. Pamatoval si, jak mu jednou přišel blahopřát a hloupě civěl na jeho monokl a strýček dal potom stříbrnou pětikorunu jenom sestře a jemu doporučil, aby se polepšil, a pak že snad také něco dostane. Ale tady říkal, že krev není voda a že by měli držet pohromadě. Když to zanedbal s hoblinkou, šel ho doprovodit na marodku. Pravička mu hnisala strašně rychle. Medik-amputér to označil za sněť. Dovolil mu zaujmout místo v rohové posteli, ale příliš naděje mu nedával. „Na tohle černání masa jsme krátcí,“ řekl. Byl to plavovlasý chlapec s docela příjemnou sýrovou tvářičkou. Jediné, co na něm bylo nepříjemné, že se učil amputovat při každé příležitosti a řezal, co se dalo. Na těchhle lidech mu nemuselo záležet, nikdo nezkoumal, co dělá – léčil téměř pouze pilkou. A dělal to bez narkózy. Ale na tuhle sněť si netroufal ani on. Pak horečky strýce Leonarda přešly. Ruka mu zčernala od toho konečku prstu až téměř do podpaží. Potom to postupovalo jen pozvolna, jako by se to mělo už zastavit. Jenomže to zachvacovalo žlázy. Nebyla to už ruka, nýbrž něco zčernalého, co páchlo tak úděsně, že se to štítil obvázat nebo uřezat i ten plavovlasý medik. A potom, když mu ta dobrá dušička přestala dávat potravu, protože se mu to zdálo mrháním tak drahocenných věcí, a bylo jisté, že jediným vykoupením z téhle bryndy, zaviněné tak malou hoblinou, může být jen smrt, nehledě na její druh, protože už to bylo tak blizoučko žláz a to byl konec, zavolal si strýc Leonard k lůžku jeho. „Vezmi si tyhle boty,“ řekl. Byl téměř div, že ještě dokázal mluvit. A tohle byla zřejmě jeho poslední vůle. Viděl mu to na očích. Díval se na něho, jak se snažil marně skrýt pod pokrývkou tu zčernalou paži, strašlivě páchnoucí. A pak pohlédl na boty. Byly tenkrát světle
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254487
hnědé, udržované tukem, protože strýc Leonard byl pečlivý a každý den je promazával vazelínou na stroje. „Už je nebudu potřebovat,“ dodal strýc Leonard. Nezmohl se na jinou odpověď. Díval se na ty boty tak nestydatě žádostivě. A pak mu lhal, že si je nevezme, alespoň teď ne, že je strýček ještě upotřebí. Ale i když věděl, že mu strýc Leonard nevěří a že to sám říká tak strašně nepřesvědčivě, že muž před ním se možná nedožije příští minuty, nedokázal to udělat. Najednou byly ty boty posledním kouskem života strýce Leonarda. Nemohl je přece odnést. Snad tím vnukne tomu, který měl před ním umřít, ještě stín naděje. Současně si je již v duchu obouval a cítil jejich kůži na svých nohou. Oči strýce Leonarda byly už to jediné živoucí, co na něm bylo. Strašně ho asi namáhalo mluvit. Pak vytáhl to černé, co mělo být dříve jeho paží; musel si přitom pomáhat tou zdravou. To mělo znamenat: Dívej se, už je nebudu potřebovat. „Strýčku,“ řekl, „nemohu ti přece vzít tyhle boty; v čem bys vyšel, až se uzdravíš?“ Pak se mu stáhlo hrdlo. Už nedokázal víc lhát. Ten zápach ze strýce Leonarda ho dusil. Ale i tehdy mu lezly oči žádostivě z důlků, když se podíval na ten pár bot, stojících pod postelí. „Když si je nevezmeš ty, vezme si je on, ten z kurvy syn,“ vydechl strýc Leonard. A pak: „Už mi dva dny nedal jíst.“ Potom začal skučet bolestí. „Vezmi si je, protože jenom ležím. Umřu. Víc už se mnou nebude.“ A pak docela šeptem: „Mohl jsem umřít už ráno. Neudělal jsem to jen kvůli těm botám. Seber si je.“ Tehdy mu vychrlil, že jde sehnat k medikovi jeho jídlo, ale musel odejít, aby nebyl tak blízko toho pachu. A když předtím zahlédl zákmit naděje v očích strýce Leonarda, pocítil zoufalství a opravdu za plavovlasým šel. Našel ho před vchodem a pověděl mu hezky od plic, co si o něm myslí a aby koukal navalit pro strýce Leonarda všecičko to žrádýlko, které mu upřel, nebo že za sebe neručí. A ten medik-amputér, který vypadal docela křehce, mu vrazil místo odpovědi pěst s prstenem do oka a srazil ho vedle plotu. Potom to vzalo všechno rychlý konec; někdo dovedl strýce Leonarda navečer k nabitým drátům a tam se mu podařilo popálit se natolik, že to umrtvilo konečně i jeho mandlové oči i sněť.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254487
Přišli mu to vyřídit nemocní, kteří mohli chodit. A také, že strýcovy boty nosí ten medik. Tu noc poprvé zabil člověka, i když prozatím v duchu. Ale byla to vražda, se vším všudy, s chladnou uvážeností vraha, který ví, že jde zbavit svého bližního života. Té noci ho ve svých představách zabil ještě stokrát. Vynašel tisíceré způsoby násilné smrti, až je zúžil na jediný, do něhož vtěloval všechnu svou krvavou nenávist, kterou se dusil a která ho mohla rozervat. Tak vyčkal jitra, a začal provádět ve skutečnosti to, co již tolikrát provedl za noci. Našel si ostrý kámen, vylezl si na střechu ošetřovny a připlížil se až nad vchod. Tady čekal, až medik-amputér vyleze fasovat potravu. Nebyl netrpělivý, když číhal, přesto, že hustě pršelo. Nevadil mu chlad. Udělal to již několikrát v předchozích hodinách. Stokrát zaslechl na této střeše vrznutí a vzápětí prskot lebky, do níž vniká ostrý hrot kamene. Byla to tisíckrát dokonaná věc. Ale neudělal to – protože medik nevyšel. A pak slezl jako zpráskaný pes. A všichni, kteří tu byli a chystali se do továrny s ním, ještě předtím vyšli za medikem-amputérem. Vytáhli ho na déšť. Stáhli s něho boty a šaty, a když byl nahý, hodili ho na dráty. A bylo to jako pohřeb strýce Leonarda a současně jako výkon msty a jeho posledního přání. „Jednou z něho musíme vyjít,“ odpověděl mu sykavě první. Pocítil přitom bodavou bolest v chodidle. A potom opakoval: „Někde.“ Vrány nad nimi začaly létat řidčeji, jejich kráá a krríí se začalo vzdalovat. Některé se usadily docela nablízku v korunách stromů. A stejně nepříjemné, jako byl prve šelest a krákoravý hluk černých ptáků, bylo teď ticho, které tu zůstalo po nich. Večer, ještě než se setmělo docela, došli k mýtině s vysokou hustou trávou a vonným zelenožlutým mechem, napitým vodami z odpoledních dešťů. Na pokraji paseky vězely zbytky několika pokácených stromů a asi tucet pařezů, které někdy dávno otesala lidská ruka a jež nyní prožírali pouze červotoči. O kus dál dozadu trčely v trávě polospadlé jesle pro vysokou zvěř.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254487