DYNASTIE
nad římským státem, krutost už nepotřeboval. Jeho lásce k moci lépe sloužily projevy milosti. Augustus byl naprosto spokojen s tolerováním toho, čeho už neměl důvod se bát. V chrámu Venuše Genetrix, který postavil jeho zbožštělý otec, se socha Kleopatry stále dotýkala zlatistým třpytem stínů. Iullus Antonius, švihácký a kultivovaný syn Antoniův, byl vychován v Oktaviině domácnosti a oženěn s princeptovou neteří. Muži, kteří za Pompeia bojovali, kteří veleli legiím u Filipp, kteří ve svých domovech uchovávali sochy vrahů Božského Julia, byli vybízeni k tomu, aby sloužili jako konzulové. Augustus neměl zájem usilovat o krevní mstu, jakmile jeho vlastní bezpečnost nebyla v sázce. Horatius mohl odmítnout post sekretáře a pořád si zachovat Augustovu přízeň. Princeps byl dokonce znám jako muž, který si dokáže vychutnat i vtip namířený proti jeho osobě. Když potkal mladého muže, který mu byl velmi podobný, zeptal se ho: „,Pověz mi, byla tvoje matka často v Římě?‘– ,Ne,‘ zněla odpověď. ‚Ale můj otec ano – často.‘“84 Anekdoty jako tahle dělaly divy, pokud šlo o princeptovu image. Napomáhaly také tomu, aby se Augustus dokázal chovat k lidem tak, jako se oni chovali k němu. Augustův smysl pro humor byl drsný, podobně jako to platilo pro ohromnou masu jeho spoluobčanů. Trpaslíci, mrzáci, lidé s dnou: ti všichni ho inspirovali k jeho proslaveným bonmotům. Maecenata si dobíral kvůli jeho „volnému, zženštilému a trpitelskému stylu“,85 Horatia kvůli jeho tloušťce. Mínil to ale dost přívětivě. To, že básníka označil za „naprosto nejslušnějšího ze syčáků“86 bylo známkou náklonnosti, ne pohrdání – a Augustus projevoval v jednání s těmi, kterých si vážil, citlivost a šarm. Pořád ale byla v jeho charakteru přítomna tvrdost a drsnost, jež některým snobům připomínala maloměstský konzervatismus, z nějž vzešel. Ať už povzbuzoval boxery v zapadlých uličkách, okázale nosil odrbaný slamák anebo burácel smíchy při pohledu na hrbáče, Imperátor Caesar Augustus si podržel špetku provinciálnosti. Nic z toho mu u masy římského lidu neuškodilo. Lidu dělalo radost, když mohl na princepta nahlížet jako na člověka bez afektovaných manýrů. Důvěrné detaily z osobního života, které byly promyšleně vypouštěny na veřejnost, ho pomáhaly vypodobňovat jako člověka poctivého a prostého vkusu. Bylo běžně známo, že tento člověk, kterého jeho jméno zařazovalo někam mezi zemi a nebe, jedl podobně jako 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254481
Zpátky do budoucnosti
rolník, že jeho chleba byl hrubý a jeho víno nemódním ročníkem. Božské chutě, třebaže u syna boha, mohly vyvolávat ostrou nenávist. Augustus to již v minulosti tvrdě pocítil. Po bitvě u Filipp, kdy se svět zdál být opuštěný bohy, se napodobování nepřítomných božstev stalo mezi ambiciózními vůdci, opírajícími se o armádu, téměř mánií. Jednomu bývalému konzulovi nepřišlo nemístné namalovat si tělo namodro, připevnit si rybí ocas vhodný pro boha moře a plácat sebou na zemi jako ryba vyvržená na souš. Augustus zase, v prvých záchvěvech své vášně k Livii, připravil obzvláště provokativní maškarádu. V době, kdy Řím svíral hladomor, uspořádal pijácký večírek, na nějž všichni přišli převlečení za bohy. Samotný ženich při něm hrál hlavní roli – byl oblečený jako zlatý a věčně mladý bůh světla a hudby Apollon. Dole v ulicích hladovějícího města se pobouření z této zprávy mísilo se zahořklostí a pohrdáním. „Augustus je opravdu Apollon,“ křičeli lidé, „ale Apollon Mučitel.“87 Římský lid měl obzvláštní důvod spojovat si boha běžněji uctívaného jako patrona proroctví a sebeovládání se surovou krutostí. Na Foru, vedle posvátného fíkovníku, stál muž s velkým panděrem, který měl přes rameno přehozený vak s vínem. Byl to Marsyas, satyr, který kdysi vyzýval Apollona k hudební soutěži. Podvodem byl připraven o vítězství, které mělo být po právu jeho, a pak byl zaživa stažen z kůže za svou troufalost. Taková byla aspoň verze příběhu, kterou vypravovali Řekové. V Itálii ale mělo toto vyprávění veskrze šťastnější konec. Marsyas, tvrdilo se tam, utekl rozlícenému Apollonovi a uprchl do Apenin, kde naučil věšteckému umění místní obyvatelstvo a stal se otcem Marsů, kteří uměli zaklínat hady. Řím nebyl jediným městem, jež si ho připomínalo. Sochy Marsyovy se daly nalézt na veřejných náměstích po celé Itálii. I když tento satyr býval vypodobňován s okovy na kotnících, stál vzdorovitě a nespoután řetězy. Vyklouzl z pout svého božského pána. Proto sloužil obyvatelům Itálie jako „symbol svobody“.88 Augustus, který byl skoro ve všem kromě své ambicióznosti hluboce konzervativní, choval přespříliš respektu k tradicím, než aby ho někdy napadlo tento starobylý památník z Fora odstranit. Socha Marsyova ho nicméně trápila v řadě rovin. U Filipp, kde jeho vlastní heslo znělo „Apollon“, bylo heslem protivníků „svoboda“. Ale nejen to. Marsyovi přívrženci věřili, že Marsyas byl vytržen ze spárů boha, který jej chtěl stáhnout z kůže, konkurenčním bohem jménem Liber, který naučil 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254481
Augustovský Řím S
Augustovo mauzoleum
Ti
be
ra
l
iu
s
BU
R
R
A
Vi
mi
na
Kv
inia
iri
kam
na
l
F Via
SU
Saepta Pompeiovo divadlo
sp Ci
Kapitol
Ge mo sch nské o dy
Via Aurelia
Augustův dům
Chrám Marta Mstitele Augustovo fórum
Vězení
Budova senátu FO RU M Rostra
Palatin
Via S
Zahrady Maecenatovy
Opius
acr
a
Apollonův chrám Circus Maximus
Caelius
Augustovo jezero Liberův chrám
Aventin
Vi a
La
tin
a
A Via ppi a
míle km
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254481