Řetězová reakce pronesla a pak dodala: „Dokážeš překročit sebe samu a naplnit tak poslání své existence?“ Pokývala jsem rozhodně hlavou. Měla pravdu, budou problémy. * * * Prošla jsem třemi patry dolů do ubytoven. Přesně, jak mi řekla Striga, změnila se celá atmosféra, která tu vládla. Železná disciplína postavená na spánku a jídle se transformovala v uvolněné ovzduší, ve kterém si lidé povídali, chlapi vytáhli karty a některé ženy vytvořily hloučky, v rámci kterých spravovaly různé kousky oblečení a vyprávěly si. Klidnou chůzí jsem procházela mezi ubikacemi i místnostmi, které sloužily hlavně jako místo společenských setkávání. Většina lidí mě ignorovala, někteří na mě krátce pohlédli a pak se zase věnovali něčemu, co mohli sdílet se svými nejbližšími přáteli. Překvapilo mě, jak rozmanitá společnost se tu nacházela. Od lidí, kteří byli výrazně starší než já, po patnáctileté matky malých dětí. Kdo mohl, ten pracoval v továrně, ostatní se nejspíš mimo dnešní den věnovali uklízení, praní a vaření pro dělníky. Přistoupila jsem k oknu a na chvíli se o něj opřela. Tam za blokem D se nacházely další budovy obrovského průmyslového komplexu, ve kterých mohly dohromady žít dobré tři tisíce otroků, možná víc. Jak jsem pochopila, nikdo nevycházel ven. Neměli k tomu důvod. Vše, co měli, se nacházelo tady. A vše, co po nich jejich majitel chtěl, byla práce. Za to jim nabízel přístřeší, jídlo a v sobotu večer i zábavu.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254439
František Kotleta „Už máš tetování, to je v pořádku, nepohoršuješ,“ ozvala se za mnou Frau Neumann. Oblékla si jiné šaty, než měla během týdne. Otočila jsem se a potlačila chuť říct jí o pohoršování něco skutečně pohoršujícího. „Svět tam venku je zlý. Věř mi. Zvykneš si a nebude ti chybět. Já už venku nebyla čtyři roky. Když pracuješ, je tu dobrý život. Lepší než za války tam v ulicích,“ prohlásila. Mělo mě to asi ukonejšit, ale vyděsila mě. Mluvila jsem často s osvobozenými otroky, kteří k nám utíkali, ale to byli lidé, kteří se s novým stavem zpravidla nesmířili. Tihle se v něm nejspíš cítili dobře. „Asi ano,“ řekla jsem po chvíli. Nechtěla jsem se hádat ani být podezřelá. „Tak pojď, máš vážně strašné oblečení, a navíc špinavé, něco si můžeš vybrat ze společné hromady,“ prohlásila a obdařila mě úsměvem tak širokým, že mě to málem vyděsilo. Ale šla jsem. Propletla jsem se mezi skupinou dívek a chlapců mezi třinácti až šestnácti lety, kteří hráli nějakou hru, v níž se jejich těla různě dotýkala, což budilo nenadálé záchvaty smíchu, i skupinou mužů, kteří se věnovali nějaké komplikované hře s malými kamínky a přitom se hlasitě hádali a bušili pěstmi do podlahy. Nakonec jsme dorazily mezi asi dvacítku žen, které posedávaly na různých kouscích nábytku a spravovaly rozličné hadry. „Jde o věci, které tu nechali lidi, co… no prostě, co je přesunuli jinam. A taky nám občas něco donese předák,“ vysvětlila paní Neumannová. Popošla jsem k hromadě a vybrala si z ní čisté kalhoty, triko, docela bytelně vyspravené ponožky a nakonec
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254439
Řetězová reakce něco, čemu by se dřív řeklo sportovní podprsenka. Vyrobili ji z pevné látky, která ale byla celkem pružná a pohodlně se do ní vešla i moje prsa. Ji i triko jsem nutně potřebovala. Měla jsem pořád jenom kabát a občas mi v něm bylo horko. Způsobně jsem poděkovala a šla se do koupelny převléct. Tam se teď, nejspíš kvůli volnému dni, dokonce nacházely barely s vodou, která byla studená a jen lehce kalná, takže jsem se mohla před převlečením i umýt. Přitom mi asistoval nějaký páreček zavřený v kabince s posledními celými dveřmi, který celou dobu hekal a sténal. Lidé uvolňovali napětí a kdo ví, možná bude pan Heinrich za devět měsíců bohatší o jednoho otroka. * * * S každou pokročilou hodinou se zábava uvolňovala. Už jenom proto, že všude nastalo přítmí, protože velké místnosti osvětlovalo jen slabé světlo z pravěkých zářivek a ty menší jen olejové lampy. I tak to bylo víc než během ostatních dní, kdy se elektřina pozdě v noci na celém bloku prostě vypínala. Tedy alespoň na spodním patře. Lidé pokračovali v zábavě, uvolňovali své touhy, potřeby a myšlenky nashromážděné po šest předchozích dnů monotónní práce. Vrchol představovalo něco jako představení v největší z ložnic, na jejímž konci u stěny vytvořili otroci jakési provizorní pódium, na kterém skupina tří postarších mužů spustila hudební produkci. Ty dvě kytary a nekompletní bubny musely představovat hotový poklad. Znělo to strašně, ale někteří lidé dokonce
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254439