„Kolik tak může být hodin, nevíš, Karle?“ uvažuji o dalším postupu. „Tomáši, já už bych dneska dál nejezdil,“ tváří se Karel ustaraně, až mu na čele nabíhají vrásky. „Já už na to prostě nemám.“ Trochu mě štvalo, že se takhle divně rozpojíme, to se nám na vodě ještě nestalo, na druhé straně jsem ale Karlovi musel dát za pravdu. Byli jsme už oba pěkně utahaní a promoklí a kdo ví, co by nás na řece s přicházejícím večerem ještě čekalo. Kdybychom tak věděli, jak daleko Mára s Jirkou dojeli, dalo by se třeba uvažovat o tom, že je ještě doženeme, ale takhle… Telefon si s sebou Karel nebral a mně se ten můj někdy kolem poledne vybil. Možnost spojení s druhou částí výpravy nulová. Takhle je to s mobilem vždycky, když jej opravdu potřebujete. Na vlastní kůži to zažil Jirka, když se na jedno ze svých nesčetných rande vypravil z Moravy do Prahy. S vyvolenou se naživo nikdy neviděli, ale psali si spolu na jednom z chatovacích portálů a vyměnili si fotku a číslo. Sraz měli přirozeně pod koněm, a když tam tak Jirka nějakou chvilku postával a chtěl se podívat, zda mu nepřítomná slečna nepíše omluvnou zprávu, zjistil, že si zapomněl nabít telefon. Podle fotky s nízkým rozlišením, kterou si předchozí den prohlédl, se lidé pod koněm špatně poznávají a Jirka začal nervózně přešlapovat. Tři a půl hodiny ve vlaku a značná část kapesného za jízdenku jej přiměly, aby hned neodešel. A pak, světe, div se, po hodině a něco slečna dorazila! Jirku podle nervózního přešlapování poznala na první pohled a přivítala ho s protáhlým obličejem: „Tak to seš ty? Promiň, drobet jsem se zdržela.“ Zklamání panovalo i na druhé straně, fotky z počítače holt některé věci neukáží, a Jirka si toužebně přál, aby ten den do Prahy býval nejezdil. V kalkulaci ale stále figurovaly tři a půl hodiny ve vlaku a ty také nakonec rozhodly, že se šlo do kina.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254428
Film Jirka protrpěl a řekl si, že tohle tedy opravdu ne, ale než se v již potemnělé ulici vzpamatoval, dotyčná mávla na taxíka, považujíc zajištění bezpečného doprovodu domů mužským protějškem za samozřejmost. Jirka ze zadního sedadla bezmocně sledoval taxametr s neodbytnou předtuchou, že tato cesta nejspíše přesáhne jeho finanční možnosti. Když byla slečna skutečně nucená vytáhnout peněženku a doplatit padesát korun ze svého, rychle se rozloučili a Jirka osiřel. Bez prostředků a bez telefonu, v panelové ulici kdesi na okraji málo známého velkoměsta. Co si počít?! Zpáteční jízdenku na vlak si dopředu nekoupil, kam se tedy vrtnout? Na mysli mu vytanuly dávné řeči z domova. „Ne aby ses potloukal za tmy někde mezi paneláky, až budeš na té univerzitě! Když už musíš nutně někam večer chodit, tak jen tam, kde to znáš, a mimo centrum jedině autobusem nebo tramvají, rozumíš?!“ Co když měla máma pravdu? Rychle, musím se odtud nějak dostat! Na kolejích tady někde bydlí známý z gymplu, kdybych za ním zašel, určitě by mě nechal přespat. Ale kde to je? Takhle přece nemám šanci ho najít… leda by… no jo, číslo by mohla zjistit matka, kdybych jí zavolal… číslo na matku si pamatuju… co jí řeknu?… na něco se už vymluvím… ale jak to udělat? „Ha! Aha, haló, haló, slečno, promiňte, myslíte, ehm, myslíte, že bych si od vás mohl zavolat? Víte, pardon, já mám, pardon, já mám takový problém, ehm, já bych vám to vysvětlil.“ Jirka měl zase jednou štěstí. Ano, narazil na jednu z nich. Na typ slečny, u níž tak neochvějně probouzí mateřské pečovatelské instinkty. A v takové situaci… neměla moc šancí odolat. Kdyby byl Jirka trochu hercem a dokázal se do podobných trablů pokaždé stylizovat, tyhle holky by nikdy neodolaly. Jenže on je z těch, kteří když bez jízdenky potkají revizora, začnou utíkat. Ne že by utíkat před revizorem byl až tak špatný nápad. Znám člověka, jehož když načapal kontrolor, poslušně vystoupil z autobusu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254428
a blahosklonně počkal, až si revizor zapálí, aniž by svým noblesním chováním zavdal jakýkoli náznak podezření. Posléze pronesl, že on by si, tedy být revizorem, snad ani nezapaloval, protože má takový pocit, že s cigaretou se špatně běhá. Nato bez jakýchkoli překážek utekl. Jenže takový způsob není Jirkův případ. Ten již dobrou minutu dopředu výrazem svého obličeje dává najevo, že se k útěku chystá, že se mu do toho nechce, ale že jaksi nenachází žádnou jinou možnost, ačkoli se o to usilovně snaží. A když pak přijde k revizorovi nadosah, dá se do běhu takovou rychlostí, za jakou by se nemuselo stydět tříleté dítě, které se následkem opožděného vývoje teprve nedávno naučilo chodit. Při tomto posouvání se prostorem se Jirka co chvíli zarazí a přemýšlí, jakým směrem pokračovat. Zkrátka, Jirku na šalby a podvody neužije, a snad i proto a díky vybitému mobilu se mu nakonec pražské divoké rande povedlo. S elektronickou komunikací se vůbec užije spousta legrace. Případy, kdy manžel omylem poslal své ženě esemesku určenou milence, se vypráví často. Jeden můj známý měl tu výhodu, že se takové chyby bát nemusel, protože manželka i milenka se jmenovaly stejně. Jemu se ale stalo, že esemesku určenou manželce poslal milence. S tím, co v té osudové zprávě stálo, se nesvěřil, ale vyprávěl, že důsledky tohoto drobného omylu jím otřásly natolik, že jej přivedly k náhledu, že bude lépe se milenky zbavit a stát se opět věrným, milujícím manželem. Jiný známý zase manželce z kanceláře, kde pro neustálou přítomnost šéfové nerad vyřizoval soukromé hovory, s železnou pravidelností, asi dvakrát až třikrát týdně, odesílal stručné emaily s návrhy, v kolik hodin se ten večer sejdou na nádraží, aby jeli z práce domů společně. Jindy „naťukával“, zda jí nebude vadit, když půjde ten večer s kamarády na pivo nebo v neděli na fotbal. Že nikdy neobdržel odpověď, mu nevadilo. Je prý zvyklý, že manželka více mluví, než reaguje na vnější podněty, ale on jakožto 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254428