Poněvadž ale lékař zjistil citlivost jeho oka na rozdíly v ostrém jasu a temném stínu, pátral zevrubněji po povaze slepoty a navrhl posléze operaci očí. Ta se vydařila, pacient prohlédl, ale jinak, než lékař předpokládal. Neviděl věci, smysluplné tvary, ale shluky barev, tvarů, pohybů, které nedávaly smysl a vyvolávaly v mysli dotyčného mučivý chaos. Sacks charakterizuje tuto situaci slovy, že došlo už k čití, ale ještě ne k vnímání. Přesněji vyjádřeno: Smyslové orgány reagovaly adekvátním podrážděním a vzruch byl veden transdukcí do mozku. Mozek ale nedokázal tam dovedené počitky zpracovat tak, aby vznikly smysluplné vjemy, podle kterých se lze v okolním světě orientovat. Tak například ošetřující lékař vyvolával shluk matoucích počitků – ale že je to on, si pacient uvědomil, až když zavřel oči a slyšel jej promluvit.
V posledních dvou desetiletích nabývá na významu takzvaný synteticko-konstruk tivistický přístup ke vnímání. Je prokazováno, že většina našich vjemů, minimálně za určitých okolností, přesahuje možnosti jejich výkladu orgánově fyziologickými pochody (dráždění receptorů – transdukce – centrální mozkové zpracování). Představme si třeba geologa dívajícího se na kámen. Do jeho vnímání vstupuje celá řada zřetelů, plynoucích z jeho obsáhlého vědění. S vjemem v užším smyslu slova se mu automaticky propojuje pojmenování a kategorizace tohoto kamene, povědomí o pravděpodobném místě jeho nálezu atd. Vjem je v takovém případě konstruktem, syntetizujícím výsledek fyziologických pochodů s osobními zkušenostmi, badatelskými záměry, diskusemi s jinými odborníky apod. Ale podobně je tomu například i tehdy, když znalec hudby poslouchá melodii Dvořákovy symfonie, ochutnávač vína vnímá chuť nové odrůdy apod. Ve všech těchto případech je synteticko-konstruktivistický charakter vnímání podstatný.
1.2 Smyslové modality Již Wilhelm Wundt (viz druhá část knihy) v první psychologické laboratoři věnoval mimořádnou pozornost smyslům, receptorům a výsledkům jejich aktivace – počitkům. A podle toho, který smyslový orgán je drážděn, tedy jaký druh počitku vzniká, rozlišoval smyslové modality. V současnosti dělíme smyslové orgány/receptory na exteroreceptory, proprioreceptory a visceroreceptory. Jak ale uvidíme dále, výzkumy přinášejí poznatky dovolující dělení mnohem jemnější.
1.2.1 K rozlišování druhů receptorů Exteroreceptory
Poskytují nám informace z okolního prostředí, respektive z povrchu těla. Patří sem jednak zrak, sluch a čich, fungující na základě proximity – tedy vysílání určitých energií ——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254427
Vnímání
(elektromagnetické vlnění, zvuky, chemické částice) z oddáleného místa na receptor. Patří sem ale také chuť a kožní smysly, kde podnět působí na receptory ne proximálně, ale přímým dotekem. Moderní výzkumy odhalují jednak rozdílnou citlivost každého z uvedených receptorů, ale také prokazují, že se vlastně v každé z těchto skupin jedná o úžeji specializované receptory různého druhu. Například dnes víme, že neexistuje jeden jediný kožní smysl, jak soudili badatelé doby Wundtovy. Specializované citlivé senzory skýtají informace týkající se doteku, tlaku, chladu a tepla, bolesti. Zvýšený zájem vyvolává v posledních letech vnímání bolesti. Je to pochopitelné, vždyť bolest mobilizuje obranné mechanismy zabraňující trvalému poškození odpovídající části těla. Díky zkušenosti s bolestí a poznané hrozbě bolesti se děti učí vyvarovat se nebezpečného chování, například sahat na rozžhavený předmět, riskovat pád z výšky. Lidé trpící výrazně sníženým vnímáním bolesti (jedná se o poměrně vzácnou vrozenou poruchu) dříve umírají, například v důsledku rozkladu tkání způsobeného neúměrně častými zraněními. Podnětem pro bolest je dráždění specifických receptorů, kterých je několik druhů. Například lze rozlišit receptory pro vnímání: ■■ fázické bolesti – je pronikavá, ostrá a nastupuje bezprostředně po zranění. ■■ tonické bolesti – intenzitou je zpravidla slabší, ale vyznačuje se dlouhodobou vyčerpávající úporností. Každý z těchto dvou druhů bolesti je veden jinými nervovými drahami a má také v mozku jiné zakončení.
Příklad 23 Ke kulturnímu podmínění vnímání bolesti Překvapení vyvolaly výzkumy prokazující kulturní podmínění vnímání bolesti, včetně jeho fyziologických korelátů. Inspirovaly je některé náboženské obřady a rituály. Příkladem je rituál zavěšení na hák, praktikovaný v některých oblastech hinduistické Indie. Vybranému muži jsou do svalů zad vetknuty ocelové háky, na kterých je zavěšen a na zvláštní káře předváděn po okolí. Věří se, že jedinec v takovéto pozici vyvolává pozornost bohů a ti mu dávají sílu účinně žehnat úrodě. Pozoruhodné na tom všem je, že nevykazuje známky bolesti a po obřadu se rány rychle zahojí. Melczack (1978), který tento fenomén zkoumal, formuloval takzvanou hradlovou koncepci vnímání bolesti. Podle ní není vnímání bolesti pouze výsledkem dráždění jejích příslušných receptorů v kůži či svalech, ale je také podmíněno aktivací takzvaného hradla/brány ve hřbetní míše. Uzavření nervového hradla, k němuž může dojít určitými signály z mozku, navoditelnými některými druhy soustředění taktéž praktikovaného ve zmíněné hinduistické náboženské tradici,
————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254427
vznik bolesti prakticky eliminuje. Další výzkumy dokonce konkretizovaly lokalizaci mozkového centra ovládajícího páteřní hradlo (Jessell, Kelly, 1991).
Proprioreceptory
Poskytují nám informace o pohybu těla a končetin, poloze a rovnováze (vychýlení) trupu. Zde, při jemnějším rozlišování, můžeme vydělit například: ■■ Pohybový/kinestetický receptor, zaznamenávající napětí svalstva či rozsah, sílu a rychlost pohybu. Jeho citlivé smyslové buňky jsou lokalizovány ve šlachách, svalech, kůži. ■■ Smysl polohy a rovnováhy, umístěný v tzv. vestibulárním aparátu ve vnitřním uchu. Specializované citlivé buňky zaznamenávají například rychlost a směr otáčení těla a pohyby související s udržováním rovnováhy.
Visceroreceptory
Informují o pochodech uvnitř těla (souvisejících s hladem či žízní, trávením, vyměšováním, sexuálním vzrušením, tělesnou nevolností apod.).
1.2.2 Prahy vnímání Důležitou oblastí výzkumů souvisejících se smyslovými modalitami jsou výzkumy takzvaných prahů. Mají dlouhou tradici, její začátky souvisejí s již výše zmíněnou psychofyzikou a jejími vůdčími představiteli Fechnerem a Weberem (viz druhá část knihy). Pro každou z modalit existuje práh absolutní a práh rozdílový. Rozdílové prahy se týkají rozlišování intenzit podnětů působících na jednotlivé receptory. Absolutní práh zjišťujeme horní a dolní. Dolní absolutní práh je definován nejnižší silou podnětu, kterou dotyčný jedinec zaznamenává v 50 % expozic. To odpovídá skutečnosti, že nízká podnětová hodnota vyvolává v pokusné osobě nejistotu, takže se neubrání hádání: „Opravdu už jsem podnět zaznamenal? Anebo ještě ne?“ Horní absolutní práh je definován nejvyšší intenzitou podnětu, kterou pokusný subjekt zaznamenává jako počitek/vjem dané modální kvality. Například po intenzitě světla nebo zvuku přesahující horní práh jedinec už nevnímá světlo ani zvuk, ale bolest; popřípadě dochází k takzvanému nadhraničnímu útlumu. Existují tři základní postupy zjišťování dolního absolutního prahu: ■■ Intenzita podnětu, kterou jedinec nezaznamenává, se stupňuje až do výše, kdy hlásí počitek/vjem. ■■ Naopak, intenzita podnětu je snižována až do úrovně, kdy už počitek nezaznamenává. ■■ Intenzita podnětu je střídána a pokusná osoba hlásí, kdy jej už zaznamenává a kdy nikoliv. Výhoda této metody je v tom, že eliminuje efekt adaptace – viz dále. ——— 100 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254427