Podplukovník Svoboda předal parašutistům adresu své rodiny v Kroměříži, u které měli nalézt pomoc po vysazení. Následkem spolupráce s parašutisty byl popraven Svobodův sedmnáctiletý syn Miroslav, dcera a manželka se musely do konce války ukrývat v ilegalitě. V únoru 1942 začal podplukovník Svoboda v Sovětském svazu vytvářet československou vojenskou jednotku, pozdější 1. československý polní prapor v SSSR. Jednotku organizoval podle vzoru Rudé armády, údajně aby urychlil její vyzbrojení. Skutečným důvodem k tomuto rozhodnutí byl však nedostatek lidských zdrojů. Sovětští styční důstojníci a českoslovenští komunisté v jednotce při podpoře ambicí podplukovníka Svobody zprostředkovali zaslání jeho osobního dopisu J. V. Stalinovi. Stalo se tak v srpnu 1942. Podplukovník Svoboda žádal v dopise sovětského vůdce, aby umožnil nasazení 1. československého polního praporu na frontě. Tutéž žádost však přednesl již předchozí měsíc při své návštěvě Moskvy československý ministr národní obrany generál Sergěj Ingr. Z toho důvodu ministr Ingr vyslovil Svobodovi důtku za použití nesprávného postupu při podání žádosti prostřednictvím sovětských styčných důstojníků bez vědomí plukovníka Píky a za nepřípustný postup obracet se na neoficiální politické činitele – předválečné československé komunistické poslance v sovětské emigraci. Před tím však, veden politickými zájmy, prosadil ministr Ingr u exilové vlády Svobodovo povýšení. Ten se tak stal služebně nejmladším plukovníkem československé zahraniční armády. Pod velením plukovníka Svobody byl 1. československý polní prapor nasazen v bojích u Sokolova v březnu 1943. Zbylí příslušníci praporu se v květnu 1943 přemístili do Novochoperska, kde se začala utvářet 1. československá samostatná brigáda. Jejím velitelem byl na přání sovětských orgánů jmenován plukovník Svoboda. V prosinci téhož roku, opět z politických důvodů, získal hodnost brigádního generála. Po náboru dobrovolníků z řad volyňských Čechů vznikl na jaře 1944 1. československý armádní sbor. Jeho velitelem byl ustanoven brigádní generál Jan Kratochvíl. Sovětský velitel 1. ukrajinského frontu maršál I. S. Koněv však prozápadně orientovaného generála Kratochvíla v září 1944 nahradil generálem Svobodou. Na návrh vedoucích činitelů Komunistické strany Československa byl generál Svoboda jmenován v dubnu 1945 ministrem národní obrany. Ačkoliv do komunistické strany vstoupil až v říjnu 1948, v roli ministra postupně přeměňoval československou armádu v nástroj komunistického třídního boje i sovětské politiky. Sehrál významnou roli při úspěchu komunistického převratu v Československu, neboť svým prohlášením o nevměšování armády do vnitropolitických záležitostí podpořil komunisty. Při takzvané očistě armády, jež směřovala proti demokraticky smýšlejícím důstojníkům, se nezastal ani svých spolubojovníků a přátel. V dubnu 1950, na popud J. V. Stalina, byl Svoboda přesto odvolán z funkce ministra obrany. Vedoucí činitelé státu jej donutili odejít ze svěřených funkcí na podzim následujícího roku. Po tříměsíčním věznění ve vyšetřovací vazbě se vrátil do civilního života. Na podzim
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254411
roku 1954, následkem intervence nového sovětského vůdce N. S. Chruščova, byl Svoboda povolán znovu do armády a ustanoven náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda, která ideologicky připravovala budoucí velitele Československé lidové armády. Současně se stal poslancem Národního shromáždění. Již v důchodu v letech 1958–1962 působil jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu, kde vznikly jeho tendenční paměti „Z Buzuluku do Prahy“, které zkresleně vyzdvihují Svobodovy osobní zásluhy a především činnost komunistů v československých vojenských jednotkách v Sovětském svazu. Na jaře 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. V této funkci setrval i po okupaci vlasti armádami Varšavské smlouvy. Při prosazování normalizační politiky aktivně podporoval Gustava Husáka, prvního, po změně názvu funkce generálního, tajemníka Komunistické strany Československa. Svoboda tak jednal více jako prosovětský voják než jako politik. Svobodův myšlenkový obzor zůstal na úrovni podřízeného velitele střední vojenské jednotky a v zajetí představy slovansko-germánského soupeření. Když nemohl ze zdravotních důvodů více než rok vykonávat svou funkci, přijalo Národní shromáždění v roce 1975 ústavní zákon, aby byla dána možnost zvolit nového prezidenta na nové funkční období. (ZV) Ján Topor (1919–1944) byl slovenský desátník bojující v řadách 1. československého armádního sboru. Získal medaili Za chrabrost za boje o Bílou Cerekev. Padl při Karpatsko-dukelské operaci. (ZV) Jaroslav Vedral-Sázavský (1895–1944) pocházel ze vsi Mělník poblíž Sázavy. Maturoval roku 1914 na hospodářské škole v Chrudimi. Po maturitě byl povolán do rakousko-uherské armády. Roku 1916 vstoupil na východní frontě dobrovolně do zajetí a následně se stal členem československých legií. Účastnil se bitvy u Zborova, kde jako desátník velel četě. Od roku 1917 působil v hodnosti poručíka jako velitel kulometné roty. Prošel celou sibiřskou anabází. Roku 1919 získal hodnost kapitána. Domů se vrátil až na jaře roku 1920. Poté absolvoval Válečnou školu v Praze a působil v různých velitelských a pedagogických funkcích. Roku 1930 získal hodnost podplukovníka. Po okupaci Čech a Moravy Německou říší se podílel na organizování odchodu našich vojáků do zahraničí v rámci organizace Obrana národa. Když mu hrozilo zatčení gestapem, uprchl v lednu 1940 se svou rodinou přes Bělehrad do Francouzské republiky, kde se účastnil organizování československé zahraniční armády. Po porážce Francie byl s našimi jednotkami evakuován do Velké Británie. Působil jako důstojník ministerstva národní obrany československé exilové vlády a vojenský diplomat, zároveň však absolvoval výsadkářský výcvik. Na vlastní žádost odjel bojovat na východní frontu, kde od září 1944 velel 1. československé samostatné brigádě v SSSR. Ještě před odletem na východní frontu byl povýšen do hodnosti
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254411
generála. Zemřel při explozi miny 6. října 1944 asi sto metrů od československé státní hranice. Stal se jediným československým generálem, který padl na frontách druhé světové války. Jeho smrt byla zapříčiněna podvědomým soutěžením mezi členy velitelského sboru, kdo z nich bude první na československém území, a tak generál nevyčkal řádného prověření cesty. (JF) Georgij Sergejevič Žukov (1907–1978) byl vysoký důstojník sovětské tajné policie NKVD a Rudé armády. Působil jako zástupce zplnomocněnce vrchního velení Rudé armády, který měl také na starost organizování československé vojenské jednotky na území Svazu sovětských socialistických republik. (Nejednalo se o sovětského vojevůdce Georgije Konstantinoviče Žukova.) (JF)
10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254411