MARTIN 99
„Pokud stojí na vaší straně. Jinak není od věci mít s sebou třeba stan.“ Zasmála se a zmlkla. „Tenkrát v Grosbois jsem vám obsadila pokoj?“ „Asi ano. Omlouvám se, že jsem na vás byl trochu protivný.“ „Trochu?“ „Byl jsem hotový.“ „Se stanem? A já myslela, že jste ho teprve stavěl.“ S britskou angličtinou je zřejmě dost na štíru. „Ne, myslel jsem ‚hotový‘ jako ‚vyčerpaný‘. A hladový – děkuju za to jídlo. Nekreslíte náhodou?“ „Někdy.“ „Viděl jsem obrázek, který jste tam správci nechala. Slušná práce.“ „Díky. On vám ho ukázal?“ „Ne, dovolil mi, abych se osprchoval v pokoji po vás. Ležel tam na stole.“ „Tak to jsem mohla Bernhardovi rovnou povědět, že už jsme společný pokoj měli.“ Ušklíbla se. „Chcete vážně kafe? Nebodlo by vám spíš pivo? Víno?“ „Pivo by bylo fajn. A mohl byste se mi konečně představit.“ „Jsem Martin. To jste nevěděla?“ „Víte, před pár dny jsem si myslela, že jste rodilý Francouz. A že kradete po obchodech. Což asi neděláte.“ „Měl bych? Protože jsem Angličan jménem Martin?“ „Ne, protože zatím jsem se ve vás vždycky jen pletla.“ Přinesl jsem dvě piva a Zoe s poukazem na sklenici prohlásila: „Tohle vám pomůže při zdolávání posledního úseku.“ Vyprázdnil jsem ji dvěma mocnými loky. „Zkusím taky zariskovat s hotelem.“ Šestá uhodila co nevidět. Dopili jsme i druhé pivo a slunce začalo zaplouvat za obzor, jenže po majiteli hotýlku pořád ani stopy. Zoe měla pravdu – v hostelu nás uloží nanejvýš na podlahu. A přinejhorším je tu stan.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254406
100 MARTIN Bavili jsme se hlavně o Caminu. Vyrozuměl jsem, že jí cestou taky chyběl někdo, s kým by si mohla popovídat. Na blogu jsem se věnoval víceméně obchodní stránce věci a v rozhovorech s Bernhardem jsem se zase krotil, abych nedal najevo, co si ve skutečnosti myslím. Zato on pásl po příležitostech, kdy nade mnou bude mít navrch. Saře jsem napsal jen dva nicneříkající e‑maily a dostal podobně strohé odpovědi. Pak na protější straně ulice zastavila dodávka. Vyrovnal jsem účet a rozběhli jsme se za majitelem. Zrovna odemykal. „Máte otevřeno?“ vyhrkl jsem francouzsky. „Bien sûr, monsieur et madame.“ Prý máme obrovské štěstí. Už má jen poslední volný pokoj. „Mají jen jeden pokoj,“ přetlumočil jsem Zoe. Kruci – znělo to, jako bych se právě rozpomněl na Bernhardovo pletichaření a využil první příležitost. Zvedl jsem prst a ukázal ho majiteli. „Jenom jeden?“ Zoe se pousmála. „Já mu rozuměla.“ „Můžeš si ho vzít,“ navrhl jsem. „Můžem si ho vzít oba a hodíme si eurem, kdo bude spát na pohovce.“ „Vážně? Ale na posteli budeš ty. Mám karimatku.“ „Nehodlám se s tebou hádat.“ „Tak co kdyby ses šla osprchovat a já mezitím objednám něco k pití? Co máš ráda?“ V duchu bych se nakopal. Kamarádsky mi nabídla, že se o ten pokoj podělíme, a já hned spřádám sítě jako sňatkový podvodník. „Třeba další pivo. Nebo skleničku vína. Já vlastně moc nepiju.“ Dal jsem klíč od pokoje spolunocležnici, když do recepce vešla Brazilka Renata, zase jako předvoj. Vypadala mnohem ztrhaněji než Zoe. To se ví, první den. S kolegyní veteránkou jsme si vyměnili chápavé úsměvy. Pak se Zoe vydala nahoru a já na Renatino povytažené obočí nad jediným klíčem dodal, že můžeme být rádi aspoň za tuhle kliku. Zbývající trio Brazilek dorazilo s několikaminutovým odstupem. Blondýna, která se mnou včera večer laškovala, na sobě pro dnešek
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254406
MARTIN 101
měla neobvykle upnuté turistické kalhoty, ale jinak stejný nános líčidel jako minule. Zašly do patra a vrátily se převlečené dřív, než jsem se dočkal parťačky. Blondýna, už zase v minišatech, se zřejmě pasovala do role animátorky účastníků zájezdu. „Jsme ve Francii, tak si dáme pastis!“ Asi nemělo cenu vysvětlovat, že jsou sice ve Francii, ale ne v Marseille. Zaplula za bar. Vylekaný hoteliér přispěchal pro objednávku. „Pověz mu, že si koupíme celou sedmičku. Ať sem nemusí pořád běhat.“ Majitel se netvářil, že by to pokládal za dobrý nápad, jenže měl v kuchyni plné ruce práce. „Kolik?“ zeptal jsem se ho tlumeně francouzsky. „Jako za láhev? Padesát eur. Tohle není supermarket.“ „Šedesát,“ přeložil jsem žíznící blondýně. „Sessenta.“ Napadlo mě, že si ten uznalý muž podobné dýško zaslouží. Plavovlasá ďáblice ho ještě přiměla, aby všechny vyfotil – a to veškerými našimi mobily i foťáky – se mnou a s ní uprostřed, jak se držíme kolem ramen. Potom nalila ctěné společnosti pět skleniček životabudiče. Jedna z jejích krajanek, asi tak v jejím věku, ač očividně uměřenější a poněkud odtažitá – se pokusila vzdorovat, jenže blondýna tu žádné abstinování nehodlala trpět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254406