24. Ještě tentýž večer jsem zavolal Daně. Tonyho sestra žila s rodinou v Berouně a na to, abych sedl do auta a vyrazil za nimi, už jsem díky vínu nebyl ve formě. A popravdě, nějak jsem si neuměl představit, jak tam dřepím v jejich obýváku a čelím rozčileným otázkám co, jak a proč. Neměl bych jim co říct, ani kdybych chtěl. Zvedl jsem tedy telefon a pak se jí několik minut snažil co nejšetrněji vysvětlit něco, o čem jsem sám neměl ani páru. Nechápala, co říkám. Nevěřila. Stále dokola se ujišťovala o tom, že si z ní nestřílím a Tony že mi nestojí za zády. „Fakt nevím, co víc ti říct, Dano. Před chvílí mi volal jeho advokát, ale nic jsem se od něj nedozvěděl.“ „Přece musíš vědět, co to má znamenat! Vždyť spolu děláte!“ Ječela na mě, ale nemyslela to tak. „Nevím nic. Nic! Prostě pro něj najednou přišli, sebrali ho a nazdar. Celý den jsme přitom makali na svých věcech jako normálně, nikdo nemohl tušit, že…“ Před očima jsem znovu měl Tonyho zasmušilý výraz, kterým koukal skrz čelní sklo kamsi do dálky. „Že co?“ „Že by to o chvíli později mělo být jinak.“ Zmlkl jsem. Dvěma posledními větami jsem přesně vystihl frustraci, která mnou cloumala. „No dobře, ale…“ Slyšel jsem, jak se Dana nadechla. „Proč Tondu sebrali a tebe ne?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254296