24. Ještě tentýž večer jsem zavolal Daně. Tonyho sestra žila s rodinou v Berouně a na to, abych sedl do auta a vyrazil za nimi, už jsem díky vínu nebyl ve formě. A popravdě, nějak jsem si neuměl představit, jak tam dřepím v jejich obýváku a čelím rozčileným otázkám co, jak a proč. Neměl bych jim co říct, ani kdybych chtěl. Zvedl jsem tedy telefon a pak se jí několik minut snažil co nejšetrněji vysvětlit něco, o čem jsem sám neměl ani páru. Nechápala, co říkám. Nevěřila. Stále dokola se ujišťovala o tom, že si z ní nestřílím a Tony že mi nestojí za zády. „Fakt nevím, co víc ti říct, Dano. Před chvílí mi volal jeho advokát, ale nic jsem se od něj nedozvěděl.“ „Přece musíš vědět, co to má znamenat! Vždyť spolu děláte!“ Ječela na mě, ale nemyslela to tak. „Nevím nic. Nic! Prostě pro něj najednou přišli, sebrali ho a nazdar. Celý den jsme přitom makali na svých věcech jako normálně, nikdo nemohl tušit, že…“ Před očima jsem znovu měl Tonyho zasmušilý výraz, kterým koukal skrz čelní sklo kamsi do dálky. „Že co?“ „Že by to o chvíli později mělo být jinak.“ Zmlkl jsem. Dvěma posledními větami jsem přesně vystihl frustraci, která mnou cloumala. „No dobře, ale…“ Slyšel jsem, jak se Dana nadechla. „Proč Tondu sebrali a tebe ne?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254296
A je to tady, zamumlal jsem v duchu. Ne že bych se na ni za tu otázku zlobil, vlastně byla z jejího pohledu naprosto logická. Společná kancelář, společný průšvih. „Jde prý o nějakou jeho soukromou věc,“ řekl jsem opatrně, ovšem teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak ta věta zní hloupě. Jako konstatování něčeho, co se skutečně stalo. „Zkrátka, někdo chce zřejmě na Tonyho něco hodit, ale to se určitě vysvětlí. Já udělám…“ „Co hodit?“ přerušila mě. „Na to se zeptej spíš jeho advokáta, protože…“ „Co hodit?!“ Odkašlal jsem si. „Přišla prý nějaká holka s tím, že ji znásilnil. Je to blbost, pochybuju, že ji vůbec zná.“ „Panebože!“ Bylo to spíš zašeptání než výkřik. „Panebože Miko, to přece není pravda!“ „Samozřejmě, že není. Ale já opravdu víc nevím, Dano. Okamžitě jsem mu sehnal advokáta, ale vynechali mě z toho. Prý mu Tony dovolil informovat jen tebe. Sám to nechápu, ale dnes už fakt nemám sílu nad tím dumat.“ Ještě chvíli mi hořekovala do telefonu, ale už jsem jí vážně neměl co říct. Nakonec ze mě aspoň vyrazila slib, že kdybych se cokoli dozvěděl, hned zavolám. Jako by jí nedocházelo, že až se s ní spojí Jánský, bude toho vědět daleko víc než já. Típl jsem telefon. Bylo dávno po desáté, já seděl v kuchyni a cítil se unavený, ukrutně unavený. Zavřel jsem oči a zvrátil hlavu přes opěradlo židle. Někde nade mnou byl strop a pod ním proplouvaly tóny, které jsem slyšel jen já. Melancholické pohvizdování a pak naléhavý hlas. I follow, I follow you, deep sea, baby, I follow you, I follow, I follow you, dark doom, honey, I follow you… Ta melodie mě probrala k životu. Promnul jsem si tvář, zvedl se ze židle a přes koupelnu jsem to vzal do ložnice. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254296
Lenka ležela na břiše na posteli a na tabletu listovala textem se spoustou latinských výrazů. Byly prázdniny, ale ona stejně koukala do skript. Na sobě měla jen bílé kalhotky, které dávaly vyniknout jejím nádherně opáleným zádům a nohám. Lehl jsem si vedle ní a po té bronzové kůži ji pohladil. Nepřestávala koukat na displej, ale pousmála se a jednu svou nohu přehodila přes ty moje. Důvěrné gesto, kterým na okamžik vrátila do hry dobu, kdy to na chvíli vypadalo, že bychom mohli patřit k sobě. Nic dalšího se ovšem už nestalo. V noci jsem se několikrát probudil a kolem druhé jsem dokonce asi půl hodiny seděl v otevřeném okně a pozoroval noční ulici dvě patra pod sebou. Co teď asi dělá Tonda? Jistě jsem věděl jen to, že nespí. Nedokázal jsem si představit, že by se mi na jeho místě podařilo usnout. Cela pro zadržené osoby. Beton, železo, primitivní palanda a ještě horší umývadlo se záchodem. Já ty prostory znal jen zvenčí a i to mi stačilo. Zvedl jsem se, podal si z kredence skleničku a napustil do ní vodu. Chutnala jako rozpuštěný igelit. Vrátil jsem se do ložnice. Měsíční světlo vytvářelo na Lenčině nahém těle fantaskní vzory a já si ten obraz několik minut prohlížel. Jak jsem si mohl myslet, že by mi něco tak dokonalého mohlo patřit? Ona sama se přitom jako ideál krásy neviděla, ale co o tom sakra může vědět? Byla hezky souměrná, měla tmavé vlasy a většinu času se usmívala. Nevím, co bych tak mohl chtít víc. Opatrně jsem přes ni přehodil přikrývku. Bál jsem se, že když to neudělám, někdo mi tu nádheru ukradne přímo před nosem. Absurdní. Měl jsem strach o něco, co mi nepatří a nikdy patřit nebude. Pošetilost starce. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254296