U paní Aleny v kuchyni No ještě se šetřím, ale taky už bych ráda vyrazila do Cibule nebo do Slávie a byla zas vášnivá a dobrodružná a měla chuť experimentovat… Tak jsem si říkala, jestli jsem vám to minule dopověděla s tou naší ilegální tiskárnou? Já jenom abyste si neříkala, ježišmarjá, ta sklerotická osoba mi to vypráví desetkrát, já po těch narkózách ještě trochu blbnu. A jak já to mám poznat, když vy mi to neřeknete? No tak jsme tiskli v tom Karlíně, to všechno víte, ale co možná nevíte, jak u nás v Havlíčkový pak zazvonil ředitel. No ten ze Zahraniční literatury, jak on se jenom jmenoval? Že by Elišák? Ne, ten to nebyl, to byl vedoucí mýho odboru, ale to už je jedno, v každým případě to byl ten stejnej ředitel, co mě nechal vyměnit tu zatuchlou kancelář po soudruhu Klémovi a na rozdíl od kádrováků se k lidem choval celkem slušně. Čas si vybral dobře, zazvonil v neděli v podvečer, byl začátek září a poprchávalo a já jsem se chvíli předtím vrátila z tiskárny. Ale jak jsem v tý tiskárně moc nespala, tak jsem rovnou padla do postele, a milýmu panu řediteli otevřela sestra Jana. Ne, rodiče doma nebyli, v tý době už žili v Kozojedech. Takže ředitel se začal ptát po mně a Jana ho odbyla, že to vyřídí, ona byla hrozně zvědavá, zvlášť tenkrát, byla jsem celý dny v čudu, a když jsem se konečně připotácela, tak ve špinavejch hadrech a s kruhama pod očima. Ale ředitel nic vyřizovat nechtěl, chtěl mluvit se mnou, že je to důležitý, no tak Jana šla nahoru a probudila mě. Proč jsem Janě neřekla nic o tom, co jsme v tý tiskárně dělali? No protože by žalovala našim! Tak jako na mě žalovala už v dětství,
100
00def2_horackova192.indd 100
5.9.2018 15:47:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254289
tak jako na mě žalovala i pozdějc, to bylo vždycky: „Hele, tati, víš, že Alena včera přišla domů ve tři ráno?“ No tak jsem rozespale scházela dolů a přemýšlela, co po mně říďa asi tak chce? Že to nepočká do zítřka? Možná mi chce vynadat, že nechodím do práce. Nebo že by potřeboval narychlo udělat nějakej plakát? A co když přišel vyzvídat, co je s Daliborem? Ale jak to tak bejvá, všechno bylo úplně jinak, ředitel mě přišel varovat. Mezi dveřma mi šeptem prozradil, že je to špatný, že na mě přišlo udání do práce. Cože? No vyděsila jsem se, nebudu říkat, že ne. Ale jaký udání? A proboha od koho? Bylo to podepsaný? Byl to anonym? Ale to už mi ředitel neřek, byl děsně nervózní, správně by za mnou ani neměl chodit, pořád se ohlížel přes rameno, kouká se sem někdo, nebo nekouká? Ale lidi seděli doma a čuměli na televizi, nejspíš na ni čuměla i naše známá domovnice Doležalová, a nakonec z ředitele vypadlo, že s tím mojím udáním teda neví, v ulicích jsou tanky, bude se vyhazovat, co kdybych se radši někam uklidila? Kam? To záleží na mně, bude to určitě na chvíli, možná pár týdnů, maximálně měsíců… No tak co jsem měla dělat, začala jsem si balit kufry, byly to kufry papíráky, jeden velkej a druhej o něco menší, v tom velkým jsem měla knihy, v tom druhým knihy a pár kousků oblečení. Jakých? No trička, spodní prádlo, ponožky a svetr, to bylo celý, přece s sebou nepovezu Makytu Půchovou? Jo tak to vy už neznáte, Makyta Půchov byla hlavní československá textilka, no to si neumíte představit ty tesilový modely, Makytu nikdy, to radši na Západ pofrčím v ošoupanejch manšestrácích! A víte, kde jsme ty manšestráky kupovali? No v Družstvu tělesně vadných! Jo, takhle brutálně se to fakt jmenovalo, bolševik pro tělesný vady neměl pochopení, DRUTĚVA byla v Lazarský
101
00def2_horackova192.indd 101
5.9.2018 15:47:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254289
naproti papírnictví a jednou do roka byla v obležení. Poněvadž to jim tam dovezli manšestráky, co ušili ty tělesně vadný, no ne, byly úplně úžasný, šedivý, khaki i tmavě modrý a s kamarádkama jsme na ně vždycky čekaly pár hodin frontu… Co jsem o svým odjezdu řekla Janě? Že mizím a nevím, na jak dlouho, a hlavně ať ji ani nenapadne podnikat něco s naším bytem, ona ho ustavičně chtěla vyměnit. A pak jsem popadla kufry a odjela stopem do Kozojed, tam jsem byla víc doma než v Praze, aspoň jsem se tam nemusela hádat s Janou. Jak to rodiče vzali? No vzali, v tomhle byli úžasný. Teda já jsem nic nepředstírala, všechno jsem jim řekla, o tom udání i o tom, že jsem se rozhodla odjet do Paříže, a to nejlíp hned. A oni mi nic nevyčítali, nic mi nevymlouvali, ani mě od toho nijak neodrazovali. Jenom táta na chvilku odběh, a když se vrátil, napřáhnul ruku a řek: „Tak z který ruky chceš?“ Řekla jsem z pravý a táta ruku pomalu rozevřel, něco tam měl, je to, není to… Briliant! Jo, slyšíte dobře, měl tam opravdickej briliant, to zlatníkova dcera pozná hned. Já vím, že jsem vám říkala, že táta špóroval a že nám ve špajzu počítal volejovky, ale když šlo do tuhýho, tak byl vždycky grand. Ten briliant byl velkej a průzračnej, broušenej na šestatřicet hran, prostě briliant bohatýr. Všude jinde by znamenal hotový jmění, ale žili jsme v komunistickým Československu a lidi s brilianty byli podezřelí, no tak kam ho dáme, aby ho celníci nevyčmuchali? Kam byste ho dala vy? Ne, do kufru to nemělo smysl, teda šlo by to zašít do víka, ale celníci víka rozřezávali, no a podprsenka partyzánka byla taky na nic, to chtělo něco jinýho, něco jako moje zápaďácký boty. S tím taky přišel táta. Ty boty mi přivezla kamarádka, s kterou jsem vždycky čekala před DRUTĚVOU na ty manšestráky.
102
00def2_horackova192.indd 102
5.9.2018 15:47:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254289