s obrovskou radostí stokrát do hodiny, takže se ta sestra radši vdala do Belgie a je věrnou čtenářkou Čilichili, což v rámci zmenšující se Evropy není v rozporu. Takže ji vlastně můžu pozdravit: Zdar, Olino, drž se! Co znamenalo to „doprava“? Papoušek zůstal v kamarádově rodině, kde z něj mají švandu a nic dalšího už ho neučí. Vzdor tomu se ještě pár vět naučil, ale to je příběh do jiného čísla. Možná do dvoustého, neb zmíněný papoušek dnes mimo jiné vřeští: „Dvě stě?! Hráblo ti?!“ Takže tak… Doufám, že nám to vydrží. Jsem sice pouhý sloupkař, který dostane téma, zarachotí to v něm a vyplivne 1800 znaků, ale je tady pořád ještě švanda, a švanda je dneska doopravdy málokde.
Pivo I ostříleným občanům se stává, že jim při prvním napití přeběhne po čele mrak. Někdy to trvá i léta, než jednomu dojde, že se to doopravdy nedá pít. Mezitím totiž vznikají různá sdružení, společnosti a spolky, které se scházejí v zakouřených veřejných místnostech zahuštěných odérem z friťáku. Nescházejí se kvůli tomu, aby se pilo, pití je vedlejší rituál. Je však těžké mu uniknout. Málokdo je připraven tolerovat sdělení, že vám to nešmakuje. Jestliže jste tzv. chlap. Pokud máte akademický titul, jste dívka, žena, matka, smíte si dát destilát. Hospoda či bar je zkrátka prostředí intolerantní, a i poměrně bohatě vnitřně strukturovaní lidé podléhají předsudku, že kdo nechlastá, není hoden pozornosti. Což je dozajista prvek nemladý. V sedmnáctém, osmnáctém století,
| 106 ||
hakl_výsek176.indd 106
5.9.2018 3:16:36
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254287
tedy nedávno, celé měšťanské rodiny po celý život vůbec neokusily vodu. Tu přijímaly jen ve formě polévky, jinak pily pivo, a to od narození, jelikož voda byla tradičním zdrojem morové infekce. Pivo si tenkrát arciže vařili, pokud mohli, sami. Dodnes existují rodiny (většinou už ne měšťanské), kde zlatý mok přijímají odmalička. Jak jsme, panečku, záviděli spolužákovi, který si nosil do čtvrté třídy k svačině lahváče. Že pak zapálil barák, prošel pochybnými partami, pronikl do vyšších kruhů a dnes se živí jako podnikatel, protože nic jiného neumí, už nikoho nezajímá. Ovšem zase unikl tomu nárazu, který jsme absolvovali my ostatní. Mám na mysli den, kdy do sebe jedinec nalije svých prvních osm dvanáctek a vrací se domů s neónem v hlavě. Překvapení, že národní nápoj chutná jako staré kecky zapomenuté v plesnivém spacáku, je dokonalé. Že to bylo trubkami a celkově dobou, si vydedukuje až mnohem později. Co ale vytuší hned, je poznání, že si bude muset zvyknout, protože takto nějak to bude chutnat už pořád.
Cesta k jeskyni Polknout spací prášek, počítat do dvaceti, usnout, vzbudit se, nechat vypadnout z postele pravou nohu, udělat třicet kliků (někdy osmadvacet, jindy dvaatřicet, výjimečně třicet šest, v žádném případě ne lichý počet), v kuchyni setnout vajíčka tak, aby nůž jenom lízl žloutek, sníst je, zapít třikrát probublaným kafem, nasypat do sebe hrst tobolek, bobulí, doplňků, pokřižovat se deodorantem, a frr
| 107 ||
hakl_výsek176.indd 107
5.9.2018 3:16:36
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254287
do práce, z práce do posilovny, k masérovi, do bazénu, k léčitelce, mezitím si nechat dotetovat na záda hada, obtelefonovat určitý počet bytostí, poslouchat a říkat stále tatáž slova – to nejsou skutečné rituály. S výjimkou dělání fasády – nanášení nového obličeje na původní ksicht se skutečnému ritu blíží. Jde o změnu podoby, což je magický prvek. Co je tedy pravý rituál? Úkon, kde běží, zjednodušeně řečeno, o všechno, a hlavně o všechny. Lépe se demonstruje na exotických zvycích, kde vynikne stěžejní vlastnost ritu – absence smyslu. U vlastních zaklínadel ji nevnímáme, neb jim věříme. Uvedu historku, kterou zažil známý v řekněme kostarické džungli. Kam jel navštívit kamaráda, co u nich žije, dneska nic zvláštního. Po pěšině pochoduje řada místních, žádní domorodci, normální vesničtí lidé, v uších iPody. Známý s nimi. Projevil přání vyblejsknout si jejich posvátnou jeskyni, tak mu ji jdou ukázat. Šlapou. Najednou jako na povel dřepnou na bobek. Sedí, mlčí. Známý s nimi. Po slabé hodince se optá souseda, o co jde. Ten mu šeptem sdělí, že před jistou dobou zakvákala z pravé strany špatná žába. Aha. A na co čekáme? Až zleva zakváká ta dobrá. A když nezakváká? My muset vrátit. A když zakváká dobrá, ale zprava? My muset vrátit. A co špatná zleva? My utíkat a modlit se, aby nikdo z nás nezemřít. Nevím, zda došli, či se museli vrátit. Každopádně se v půli cesty do práce otáčím a mažu domů omrknout, jestli jsem nezapomněl vypnout žehličku. Tuším jsem vůbec nežehlil, ale co kdyby…?
| 108 ||
hakl_výsek176.indd 108
5.9.2018 3:16:36
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254287