Robert Kvaček
Chamberlain ale uvažuje o postupném předávání československého území. Generál Krejčí byl rozhořčen: „Nechápu, aby se stále jednalo o nás bez nás. Nejsme přece Habeš a stojíme tu se silnou armádou, která je s to snést německý úder.“ Syrový připustil, že území před opevněním by se odstoupit mohla. Československo samo válčit nemůže, „poněvadž by to znamenalo při známé brutálnosti Hitlerově vyhubení našeho národa“. Krejčí: „Vím, že určitou část území bychom předat musili a mohli, ale opevnění můžeme držet a hájit. Jak jsem již podotkl, vojska našeho nikdo ani násilím z opevnění nevypudí, respektive nepřinutí ho, aby opevnění vydal. To vojáci přísahají spontánně podle hlášení jednotlivých velitelů.“ „Všeho toho jsem si vědom a také na to upozorňuji,“ odpověděl Syrový. „I prezident o tom ví. S vyklizením určitého území je však třeba počítat.“ Vzápětí poslal Krejčí telegram prezidentu Benešovi, v němž žádal pevnost a rozhodnost. Byla v tom znovu znát generálova sebevědomá důvěra v armádu. Vyznačovala ostatně Krejčího vystupování už od částečné květnové mobilizace. „S obavami pohlížíme na konferenci v Mnichově,“ připomínal Krejčí, „kde bez naší účasti budou se dnes dělit o naše území, zatím co naše armáda bude úplně pohotova zadržet útok snad ze všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde‑li proti nám Polsko. Západní velmoci dosud ustupovaly Hitlerovi z obav před možnou válkou, nechť jsou však vyrozuměny, že dnes bude velmi těžko naši velmi dobře vyzbrojenou armádu s výbornou morálkou stáhnout zejména z opevnění a postavit ji před fakt, že bez jejího zásahu se stát oklešťuje.“ Krejčí předpokládal – podle toho, co mu řekl Syrový –, že do Mnichova pojede také vyslanec Masaryk. Měl být o situaci „jasně vyrozuměn“ –, „neboť situace se zdá vyvíjet tak, že můžeme bez obav uplatňovat též svoje nároky, co se týče eventuálních územních ústupků, aby tak životaschopnost naší vlasti neutrpěla. Je proto třeba rázně se též již jednou ohradit proti Hitlerovým požadavkům.“ Politikové jednoznačné a přímočaré smýšlení vojáků nesdíleli. Během 29. září se to projevilo několikrát. U Beneše se ohlásili zemští velitelé generálové Sergej Vojcechovský, Vojtěch Luža a Lev Prchala, aby mu v dohodě s generálem Krejčím opět připomněli vůli armády nepoddat
98
Posledni den_tisk .indd 98
29 .10 .2018 14:46:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254228
Poslední den
se. Do prezidentovy knihovny je doprovázel generál Syrový. Rozhovor byl místy pohnutý. Generálové mluvili z přesvědčení, žádali, naléhali i varovali. Ať se v Mnichově usnese cokoliv, vyděračství a nátlaku se nesmí ustoupit. Musíme do války bez ohledu na důsledky. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto pevný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit. Armáda má povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje, prohlašovali generálové. Beneš uznal, že vysocí velitelé musejí žádat neústupnost. – „Je to ke cti československého vojska.“ Lid a armáda jsou opravdu zajedno. Ale on posuzuje situaci nezbytně politicky. „Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme‑li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme‑li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádné iluze. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy už nyní nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.“ Prezident začal také nahlas přemýšlet o budoucnosti, odhadovat ji, předvídat, což ostatně bývalo pro něho příznačné. Československá tragédie mír nepřinese, Západ válce neunikne. S velkým evropským konfliktem přijdou i rozvraty a revoluce. „Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.“ Generály Beneš nepřesvědčil, i když jim sliboval, že najdou své místo v oné předpovídané válce. „Odcházeli ode mne nespokojení a v zoufalé náladě,“ vzpomínal po letech. Na chvíli zaseli vojáci do jeho úvah pochybnosti, ale zamítl je. Byl přesvědčen, že o reálné situaci ví nejvíce. Hlasu jiných se ostatně nenaučil nikdy příliš naslouchat. Politickým znalostem vojáků nepřipisoval velkou úroveň. Byl mu blízký názor, že československým ministrem obrany je především ten, kdo řídí zahraniční politiku. Teď ale selhávaly právě mezinárodní předpoklady této obrany.
99
Posledni den_tisk .indd 99
29 .10 .2018 14:46:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254228
Hlas politika V budově parlamentu se odpoledne 29. září sešla předsednictva poslaneckých klubů stran, které donedávna tvořily vládní koalici. Nad poradou ležel už stín právě probíhající mnichovské konference. Hovořil hlavně Hodža, jenž se snažil vysvětlovat a zdůvodňovat postup vlády své i kabinetu generála Syrového. „Nemohli jsme řídit politiku k izolovanému boji, museli jsme vyhovovat vládě francouzské a anglické,“ bylo jeho hlavním argumentem. Poslanec Ladislav Rašín žádal, aby situaci vysvětlil přímo nový premiér. Předseda poslanecké sněmovny ho hned omluvil, že se zatím jedná o předběžnou poradu a že jejím smyslem není posuzování činnosti vlády. Je to pouze příprava parlamentního projednávání. Syrového vláda zřejmě přece jen nevylučovala, že se sejde parlament. Další Hodžův výklad se příliš nezastavoval u problému, i britskému časovému plánu ubral na dalekosáhlosti. Armáda by se prý mohla na rozkaz stáhnout z hranic do opevněné linie, což připouští i generál Syrový. Obdobně hovořil Hodža na následující širší schůzi koaliční čtyřicítky. Ani ta nijak rozhodně nevyzněla. Rozpravy v parlamentních místnostech poznamenávalo vědomí, že se západní velmoci snaží za každou cenu o dohodu s Německem. Už před polednem odešla z Prahy všem československým zastupitelským úřadům depeše žádající informovat vládu, tisk i významné jednotlivce, jak rozsáhlé územní ústupky Československo přislíbilo. Takové oběti se v dějinách na neporaženém státu ještě nevymáhaly. Vláda se k nim odhodlala, když zájmy míru povýšila nad bolestné city vlastního lidu. Armáda nemůže opustit pevnosti, dokud nebude stanovena nová hranice, a ta by měla i novému státu zajistit životaschopnost a možnosti obrany. Nedalo se příliš počítat s tím, že tento naléhavý apel opravdu zapůsobí. Do mnichovského Vůdcova domu z něho nic neproniklo.
100
Posledni den_tisk .indd 100
29 .10 .2018 14:46:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254228