Vraždy v pohraničí
se vrátil v roce 1939; byl si natolik jist tím, že tu „starou záležitost“ po tolika letech už nikdo otvírat nebude a v Mariánkách zůstal. Dne 22. října 1945 bylo ke Krajskému soudu v Chebu podáno trestní oznámení na Maxe Rudolfa Eckerta, narozeného 11. prosince 1902, pro zločin vraždy. Vzhledem k tomu, že soud se mohl opírat jen o nepřímé důkazy, rozhodl podle zásady in dubio pro reo a potrestal Eckerta za spoluúčast na vraždě profesora Lessinga osmnácti roky vězení. Soud vynesl svůj verdikt dne 30. srpna 1946 – přesně třináct let od Lessingovy smrti. Eckert strávil třináct let ve vězení Plzeň‑Bory, pět let mu z trestu „smazaly“ prezidentské amnestie. Dne 26. června 1958 byl Eckert vyhoštěn do Spolkové republiky.
Lessingův hrob na židovském hřbitově u Mariánských Lázní 98
Vrazdy v pohranici_tisk .indd 98
22 .10 .2018 9:45:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254216
VRAŽDY A TŘI SEKERY Československo‑německé pohraničí třicátých let minulého století: hornatá a kopcovitá obruba srdce republiky, těžko jen dýchající pod nepolevující těžkou hospodářskou krizí, která měla vliv nejen na kriminalitu, ale také na stále turbulentnější politické dění, zvláště pak od roku 1933, kdy se v Německu dostali k moci nacisté. „Národ za mřížemi“, hlásily noviny v září roku 1930, zveřejňujíc počty vězňů a vězeňkyň ve všech „arestech“ první republiky včetně trestnic a polepšoven pro mládež, táborů nucených prací a věznic krajských a okresních soudů. „Za mříže dostalo tyto ubohé nešťastné lidi bílé otroctví, chudoba, alkoholismus, vášeň, svedení, špatná výchova, důsledky války a jiné,“ stálo v tehdy významném deníku Egerer Zeitung (Chebské noviny). Obrovská nezaměstnanost postihla především pohraniční německé okresy a několikanásobně převyšovala nezaměstnanost ve vnitrozemí. Charakteristický příklad: okres Tábor, mající v únoru roku 1931 něco přes 43 000 obyvatel, evidoval tou dobou 702 nezaměstnané. Okres Tachov s necelými 25 000 obyvatel se mohl „pochlubit“ téměř 3400 nezaměstnanými… Marně volali někteří čeští intelektuálové a politici na poplach, marně požadovali pomoc a varovali. „V německých okresech zuří bída a hlad, jakých tam není ještě pamětníka, bída opravdu katastrofální, tak strašná, že snad zdecimuje jejich obyvatelstvo. Nezaměstnanost je tam o víc než 250 procent vyšší než v okresech našich. A vy, čeští lidé, dovedete si představit, že v této situaci drobný lid německý může lnout upřímně k českému státu?“napsal F. X. Šalda v roce 1934 ve svém Zápisníku. „Ruku na srdce a řekněme si upřímně: co jste 99
Vrazdy v pohranici_tisk .indd 99
22 .10 .2018 9:45:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254216
Vraždy v pohraničí
udělali od převratu pro německé kraje české a moravské? Do Slovenska jste investovali snad půldruhé miliardy na stavbu kasáren a snad i hospodářských škol, čímž jste si ovšem – a právem – vděku Slováků nezískali; ale v německých krajích Čech? Nic nebo skoro nic. Starali jste se nějak o německého dělníka, o německého chalupníčka, o německého řemeslníčka? Usnadnili jste jim nějak život? Ani v nejmenším. Starali jste se upřímně jen o to, aby tam bylo dost českých četníků. Co můžete čekat od těchto lidí, než že se napijí z kalné louže hitlerismu, když jste jim nepodali včas zdravé vody?“ Ohledně pomoci hospodářsky a sociálně decimovanému pohraničí československá vláda ve třicátých letech zásadně selhávala; její neschopnost, ale i neochota kritickou situaci v česko‑německém pohraničí alespoň zmírnit, byla fatální. Nové zásadní události a významné přesuny na politické scéně doplňovaly obraz pohraničí té doby. Nebývalá aktivizace domácích nacistů sdružených v Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP), tedy v Německé nacionálněsocialistické dělnické straně, od začátku roku 1933, rozpuštění této strany, etablování henleinovského hnutí a jeho rychlý růst, to vše se prolínalo s ostrými hlasy nových vládců zaznívajícími k nám z Německa a se zoufalými sociálními poměry v pohraničí. Přívlastky „drsné“ či „divoké“, pokud šlo o bezpečnostní situaci, se hodily na československo‑německé pohraničí let třicátých jako nikdy předtím, a potom snad jen na dobu po druhé světové válce. Lidé se tehdy živili, jak se jen dalo, krajinou křižovali tuláci, hledající práci třeba jen za kus chleba, žebráci, cikánské skupiny, jejichž členové měnili svá jména podle potřeby, loupilo se a kradlo ve velkém rozsahu, pašeráctví bylo pro mnohé jediným zdrojem obživy. A také se vraždilo, jak jinak. Tehdy získal smutnou proslulost takzvaný „trojúhelník smrti“, jehož vrcholy tvořily Mariánské Lázně, Tři Sekery a Broumov na Tachovsku, kde jen v letech 1928–1938 bylo zavražděno 13 lidí včetně dětí. 100
Vrazdy v pohranici_tisk .indd 100
22 .10 .2018 9:45:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254216