1918
sám zasvětil mne do své agendy, pak sám chtěl, abych vydával příslušné rozkazy, které korigoval a podpisoval. Obcházel se mnou zákopy a stráže, ku kterým byli přiděleni moji „seržáni“, a překládal jsem mu jich hlášení a dojmy. Úsek praporu byl proti známým místům z nedávných bojů, Ferme Navarin a Butte Tahure. Jedné noci provedli Němci nálet, „Coup de main“ na sousední část. Taktické provádění takové akce bylo u obou protivníků stejné. Vybraný podezřelý úsek se náhlou a silnou dělostřeleckou palbou vykrojí a isoluje od ostatního nepřátelského území, načež pěchota se pokusí úsek trvale obsaditi, ale obyčejně chce se zmocniti nějakých zajatců, aby se zjistilo, jaká část je v zákopech. Bývají při tom oboustranně veliké ztráty, neúměrné docílenému výsledku. Dělalo to na mne napoprvé dojem jako boj divise na ruské frontě, a to dělostřelba byla ještě intensivnější. Vše doprovázeno oslňujícím světlem raket. My měli přirozeně pohotovost. I k našim zákopům připlížily se německé patroly kryjící bok svých útočících částí, ale naše bdělé hlídky je zahnaly ručními granáty; zúčastnily se toho i naše stráže. Ráno mi nadšeně jeden z nich, hromotluk, kterému Francouz spokojeně poklepával na rameno, hlásil s rozzářenýma očima: „Bratře kapitáne, datlíci, to jsou vojáci!“ A od té chvíle zmizela všechna uzavřenost francouzských vojáků k našim. Ráno jsme dostali od sousedů hlášení a velitel mi vykládal celý systém obrany a výsledek celého náletu. Bylo jen několik mrtvých, ale větší počet raněných střepinami granátů. Byly to stráže, které nesměly se krýti a musily hlídkovati na svých stanovištích a u kulometů. Němci byli hladce odraženi, neměli úspěch, ale zato daleko větší ztráty než my. Jak nepoměrně lepších výsledků docilovaly naše „indiánské rozvědky“ na ruské frontě při lovení „jazyků“. Nepatrné ztráty na životech, trochu střelby z pušek a kulometů, ruční granáty, rakety a velmi zřídka zadunělo několik výstřelů z děl. A k tomu naše „jazyky“ mluvily! Ale jak jsem již psal, zde to bylo všechno zcela jiné; každý metr terénu měl nesrovnatelně větší důležitost než tam. Velitel mi též vykládal, že čím vyspělejší je voják, venkovan nebo dělník, čím inteligentnější, tím lepší je bojovník. Rozumí způsobu boje, chápe systém dělostřeleckého ohně! Jinak je tomu u koloniálních vojsk, zvláště Senegalců. Ti jsou nepřekonatelní v útoku, ale palbu dělostřelectva „nevydrží“, nechápou ji, když necítí blízkost nepřítele. Rychle ubíhaly dny, bylo se čemu učiti. Jednoho večera došlo při večeři k nemilé scéně. Bylo to ve dnech, kdy v Brest-Litovsku podepsali Rusové potupný mír, který jim byl Němci vnucen. Dostali jsme právě noviny a myslím, že v Echo 98
Husak-Jdi_kniha_2_V8_náhled tisk.indd 98
15.10.2018 15:04:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254215
1918
de Paris byl článek „Un mauvais conseil“ (Špatná rada). Podepsán Pertinax,19 již tehda známý velký žurnalista a náš pozdější přítel. Prudce a nespravedlivě útočil na Masaryka, který v té době uveřejnil v americkém časopise interview, ve kterém odrazoval spojence od jich úmyslu zakročiti v Rusku proti bolševikům. Praporní lékař, který svoji nechuť ke mně dával již dříve nepokrytě znát, napadl jedovatě Čechy, Rusy, Slovany, že jsme zrádci a chamraď, že zasluhujeme své jméno „otroci“ (v germánských řečech slave znamená otrok) a přímo mne zalil svou nenávistí. Vznikla z toho hádka, byl bych jej snad vzteky zabil, velitel batalionu marně se pokoušel nás uklidniti a nakonec všem přítomným na seďánku, při kterých jsme se tak družně bavívali, kázal rozchod. I mně dal rozkaz jíti spát, ale to nešlo, nemohl jsem. Cítil jsem se být strašně potupený a nešťastný, nikdy jsem neočekával něco podobného od francouzského inteligenta. Co všechno musí Slovan se sevřenými rty vyslechnouti! Do hloubi duše zhnusen plakal jsem potichu ve tmě jak nikdy před tím. Zalykal jsem se bezmocným hněvem, všechno, co jsme doposaváde s takovým úsilím vykonali, všechny slzy a krev národa porobeného, který nechtěl než své místo na slunci, to všechno se nechápe, po všem se šlape, vzteky jsem kousal deku a vtom cítím, že si ke mně přisedl ve tmě velitel batalionu, hladil jak malého chlapce a konejšil slovy, třesoucími se pohnutím: „Mon chére ami, drahý příteli, nic si z toho nedělejte, vždyť je to hlupák, každý národ je má, my také, nerozumí a nechce rozuměti tomu všemu, co děláte a po čem toužíte. Podívejte se, já a všichni moji důstojníci a vojáci Vám věří, víme toho příliš málo, ale jsme přesvědčeni o Vaší poctivosti, naše vláda ví toho jistě víc, myslí to s Vámi dobře, jsme a zůstaneme přáteli. Ta dnešní hádka nás všechny strašně bolí, ale od toho jsme vojáci, ti musí vydržeti, všechno zapomeňte, prosím za sebe a své poilu, zapomeňte.“ Na druhý den trapná episoda se neutajila, při pochůzce zákopy všichni důstojníci i vojáci předstihovali se v projevech přátelství, tiskli srdečně ruku, nabízeli si zakouřit a doušek laňolu. Ano, vojáci, ti byli vždy a všude našimi nejlepšími přáteli. Počasí bylo sice měnivé, ale ne nejhorší. Čvachtali jsme v proslulém blátě Champagne, které nijak nezadalo tomu v ruských zákopech. Uběžiště, hluboké kryty vzdorující i 15cm granátům, byla ale vybudována na poměry přímo komfortně. Služba byla namáhavá; kdo právě nehlídkoval, pracoval na zesilování a úpravě zákopů. Vlastním jménem André Géraud (1882, Saint‑Louis‑de‑Montferrand – 1974, Brive‑la‑Gaillarde),
19
francouzský novinář, který se věnoval zejména mezinárodním vztahům.
99
Husak-Jdi_kniha_2_V8_náhled tisk.indd 99
15.10.2018 15:04:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254215
1918
Přišel den rozchodu a náš malý hlouček rozešel se navždy se svými nově získanými přáteli. Vrátili jsme se do svého hnízda, do Cognacu, a zase nové skupinky jely nás vystřídat do kursů a na stáž na frontě. Pluk rostl, přicházeli stále noví dobrovolníci, bohužel v počtu menším, než jsme i my střízliví očekávali. Výcvik rychle pokračoval a zdokonaloval se pod vedením „konsejérů“ a hlavně těch, kteří se vrátili ze školení. Upevňovalo se i přátelství mezi našimi a přidělenými francouzskými důstojníky. Večer se sedávalo v Café Fráncois nebo Brasserie Alsacien (Elsaská pivnice) při skromném aperitivu nebo poháru piva dle možností vojenské kapsy a ta nikdy nebývala bohatá. Někdy hostili i místní „notáblové“, kteří velmi rádi se seznamovali s těmi záhadnými Bohemiens (cikány), kteří si sami říkají Tchéco. Mnohá nedorozumění, vojenská i civilní, se při poháru hladce vyřídila a odstranila. I tak jich zbývalo dost, a často malicherných. Tak kupříkladu plukovník Philippe dlouho nemohl se smířit s tempem našeho pochodu a délkou kroku. Dle vojenských předpisů byli jsme přeci chasseuři, tj. myslivci, střelci, a ti mají zvláště rychlý krok, který pro nás byl téměř poklusem. Až generál Chéré jej uklidnil, že to je krok sokolský, nejlepších gymnastů světa. Velmi se zamlouvalo, že při pozdravu a přehlídkách sevřených útvarů vojáci očima vždy sledují velitele.
Série snímků z cognackého cvičiště. Budování hlubokých zákopů… 100
Husak-Jdi_kniha_2_V8_náhled tisk.indd 100
15.10.2018 15:04:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254215