I John seděl na břehu, se světlem prozářeným mořem u nohou a černou skálou za zády, a poslouchal: „… je krásně teplá, jako ve vaně, a úplně mělká – Hester, tak to zkus…“ „… a podívej, tahle je kropenatá jako vajíčko, Evo, už jsi něco takového někdy viděla?“ „… podle mě zavinutec… a jestli dneska vůbec nebudu hrát, zítra to bude hrůza, úplně mi ztuhnou prsty a budou hrozně bolet…“ „… já tam nejdu, je mi jedno, že je teplá a mělká. Je to tak, zavinutec – kolik jich tam máte? Tyhle lastury se používaly k věštění budoucnosti, jenom se to musí umět.“ „Spadla lžička do kafíčka, udělala žbluňk… tamtu mi dal Walker, vidíš? Máš ji u nohy…“ „Aha, John už zase spí. Kam jste mi dali cigarety?“ „… udělám si z nich náhrdelník, takhle, možná dám doprostředka hvězdici…“ „Celý den bez muziky. Taková ztráta času.“ „Kam sis je dal, tam je máš. Najíme se? Mám hlad a chleba ještě nevychladl… tak si zpívej, Evo, lidé si zpívali, než vynalezli nástroje… ne, nebuďte ho, nebuďte zlí!“ „… zpívat se mi nechce, bolí mě hlava. Prosím tě, můžeš to foukat na druhou stranu?“ „Aspoň to zažene mouchy.“ „… a mimochodem, kde je Alex?“ 105
Perryová_Po_mně_potopa_vnitřek.indd 105
08.10.2018 9:54:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254200
„No jo, kde mám bráchu? Chtěla jsem mu je ukázat, podívejte: třináct, čtrnáct…“ „Vzpomínám si na jednu básničku – pamatujete, jak jsme se je jako děti učili nazpaměť? Tak tuhle mám zasunutou v paměti… Moře hučí, voda šplouchá, rybářská se loďka houpá… dál už to asi neznám, ale podívej, Hester, není tam na obzoru vážně nějaká loďka?“ „Vzpomínáš si, jak jsme si do těch mušlí, co se nerozpojily, schovávaly drobné? No tak, Evi, zazpívej nám něco… no konečně jsi tady, čekám na tebe celou věčnost! Podívej, co jsem našla!“ „Příteli, bojíš se samoty?“ „… no krása, ještě nevychladl, a zbyl ještě sýr?“ „… vždyť panen plavých před tebou…“ „Ale ty plavá nejsi, ne? To Clara, to je blondýnka jak z časopisu…“ „A taky s tou pannou to, ehm, úplně nesedí.“ „vyber dle toho, kam patříš ty: seveřanku zvol za ženu svou… podej mi ten nůž.“ „… blondýnka, sestřička, pořád trochu dítě… tak copak se v tobě ještě skrývá?“ „Já doufala, že s námi pojede i Elijah, ale ten si prostě dělá, co chce… dávej pozor, vždyť je tam John!“ A John, kterému kopli písek do očí, se posadil, vzal si nabízený kus chleba a oznámil ostatním: „To byla oblíbená písnička mé maminky. I když myslím na severu nikdy nebyla.“
Po jídle se všichni kromě Hester vydali k dlouhé mělké zátočině ležící mezi pláží a otevřeným mořem. Pak John prohlásil: „Asi se půjdu projít.“ Hester mu zamávala gestem, 106
Perryová_Po_mně_potopa_vnitřek.indd 106
08.10.2018 9:54:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254200
které vypadalo jako něco mezi loučením a požehnáním, a zase si sedla se zkříženýma nohama na svou červenou deku, jako by byla na stráži. Toho rána se probudil rozhodnutý, že přece jen odjede. Schoval sešit pro toho druhého muže, nadvakrát přeložil dopis, malovaný puritán ho pozdravil u dveří, ale on si to po cestě zase rozmyslel – připadal si bezmocný, když na ně Elijah mával na rozloučenou a na něj přitom spiklenecky mrknul (aspoň si to John myslel). Když vyjížděli, byl ještě celý ospalý a v horkém vlhkém vzduchu v autě podřimoval, jen čas od času se budil, sledoval mrtvé zajíce u krajnice, otrávené násadami od místních farmářů, a sloupy vysokého napětí, které se k nim blížily přes pole jako vysoké stěžně zaoceánských lodí. Když se vyhrabal na nohy, spatřil parkoviště na svahu nad mořským pobřežím, na němž seděl se zkříženýma nohama nějaký chlapec a držel v ruce šňůru od sítě na kraby, která se ztrácela v zelené vodě. Ve vzduchu se vznášela známá vůně mořské vody, soli a někde pod tím ještě něčeho – vysušených kousků ryb, které racci poházeli po pobřeží, či mořských řas usychajících na skalách. Za křikem racků se ozývalo hučení vln, jak se valily na pláž a zase ustupovaly – zvuk, který si jednou odnesl domů v lastuře a pak k ní tiskl ucho v hloubi zimy, když se zdálo, že už žádné slunce nikdy nevysvitne. Teď se vrátil na parkoviště, aniž by přesně věděl, co hodlá dělat dál, a zahleděl se na vyrovnanou řadu tmavých křovisek, která ohraničovala slanisko. Chlapec už nechal sítě sítěmi, opíral se o modře natřený trup nákladního člunu a kreslil si do dehtu ostrým kamenem. Na slanisko se šlo z úzké pěšiny kolem pobřeží, které v tom místě tvořilo hráz 107
Perryová_Po_mně_potopa_vnitřek.indd 107
08.10.2018 9:54:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254200