98
karel cubeca
•
ve stínu faraona
„Faraon si nemůže dovolit pokoření a porážku, jeho potupení je potupením Egypta. Proto jsem konal tak, jak jsem musel. Nebylo jiné cesty.“ „Porážku? O čem to mluvíš, králi? Před člověkem nikdy není jen jedna cesta, je jich tolik, jako je hvězd na obloze. Je jen na něm, po které se rozhodne kráčet.“ „Dal jsem jí všechno, co může muž ženě dát. Smála se, tančila, hrála si se mnou, stavěla se mnou hnízdo pro naše děti. Milovali jsme se, povídali si o všem, naše láska rostla každým dnem, ani jsme ji nedovršili, tolik jsme toho měli ještě před sebou… Jak mi mohla být nevěrná? Proč to všechno zkazila?“ „Síla ničení je vrozena každému člověku,“ odpověděl kněz. „Proto lidé prochází v životě mnoha bezprávími. Myslíš, že jsi vykonal spravedlivý skutek, když jsi potrestal poklesek své překrásné manželky, ale její trest potrestá nejvíc tebe samotného, králi. Stesk po kráse ubíjí přítomnost, je to beznadějná snaha znovu nasát radost z pokladu, který byl navždy odvrhnut. V trestu se neskrývá podoba dobra a vyrovnání, jak by se mohlo zdát, je v něm jen pýcha, bezmocnost a křivda. Z očí se ti teď vytrácí celek života, protože z něho byla vyloupnuta ta nejchutnější část. A ty se děsíš toho, že už ti život nikdy nebude chutnat tak, jako ti chutnal donedávna.“ „Nerozumím ti,“ přiznal faraon upřímně, „asi nejsem schopen myslet.“ „Zapomněl ses zeptat před tváří smrti, zda je ti cennější zrak, nebo tvá žena. Jak bys volil nyní?“ Faraon chvíli neodpovídal, ale pak několikrát povzdechl a tichounce zašeptal: „Volil bych návrat do slepoty a nevědomosti. Kéž bych se nikdy nedozvěděl, že mi byla nevěrná, kéž bych ji nemusel potrestat, kéž bych ji měl dál vedle sebe, kéž bych se s ní mohl zase milovat, kéž by má nevědomost překryla moji pýchu.“ Rozhostilo se ticho, ve kterém se zdála všechna slova nepatřičná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254139
99
karel cubeca
•
ve stínu faraona
A pak jsem ucítil, jak se z mého nitra derou slova. Chtěl jsem je zastavit, ale nešlo to. Aniž jsem otevřel ústa, ozval se hluboký břichomluvecký hlas a jakoby ze samého středu země promluvil: „Jsem tvá temnota. Vzpomínáš na má slova, králi? Sám jsi volil mezi slepotou a pýchou. Říkala jsem ti – běž, najdi ženu věrnou svému manželovi, umyj si v její moči ruce a otři si její močí oční víčka. Slepota tě tak opustí. Ptal ses mne: a to je vše? To je opravdu tak jednoduché? Jednoduché? podivovala jsem se. Uvidíš sám, jak se s tím úkolem vypořádáš. Vykroč tedy a jdi, půjdu s tebou. Ale varovala jsem tě. Na konci naší cesty se mohu lehce stát tvojí noční můrou. A stanu se jí. A teď jsem se jí stala. Nebral jsi mé varování vážně a odpověděl jsi mi: Ne, temnoto, už teď ses stala mojí nově nalezenou odvahou a nadějí. Copak jí už nejsem?“ Kněz vyjekl překvapením. „Co je to za kouzla?“ zeptal se vyděšeně. „To je jen stín z pozůstatků minulých dnů,“ odpověděl jsem, protože králi tekly po lících slzy a nemohl a nechtěl mluvit. „Samota v životě je stejná jako samota ve smrti, všechno je to jedno velké tajemství,“ pronesl kněz chvějícím se hlasem, „kdybych uměl vrátit čas, vrátil bych ho, králi. Bohužel to neumím.“ A pak zase promluvil můj břichomluvecký hlas: „Výčitky sestupují do mysli jako chřadnoucí opojení, které se mění v bolest, ve vzpomínku na hlubiny, do nichž se štěstí odvážilo příliš daleko. Zlomyslné, zhýčkané a zbloudilé Já tě rozteskňuje, protože hvězdná lehkost se změnila na obrovskou tíži, z které není úniku…“ Přestože faraon viděl, přestože znovu mohl vnímat světlo, jeho nitro bylo zasaženo bolestí a smutkem. Na samém dně své duše spatřil své temné Já, které k němu promlouvalo vysilujícími slovy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254139
100
karel cubeca
•
ve stínu faraona
Už jim skoro podlehl, ale pak ho zase zasáhla bouře žárlivosti a uražené pýchy. „Jak mi to mohla udělat? Vždyť jsem jí dal úplně všechno, proč mne zklamala a ponížila?“ zabručel plačtivým hlasem, jako by zloba zase přetlačila lítost a touhu. Ani já, ani kněz jsme mu nedokázali odpovědět. „Bohové, dal jsem jí úplně všechno!“ zvolal znovu mnohem hlasitějším a zoufalejším hlasem. To byla tvá největší chyba, odpovědělo mu jeho temné Já. ¢
Více si ze svého tehdejšího života vybavit neumím. Díky Vojtovi jsem si ho prožil ve zkratce ještě jednou, po tom skutečném sice už jen ve vzpomínkách, ale jednotlivé obrazy byly tak živé, že se od skutečnosti nijak nelišily. Proč jsem se vrátil zrovna sem, právě do tohoto konkrétního života, netuším. Možná proto, abych se poučil, možná proto, abych se pobavil, možná pro něco úplně jiného, opravdu netuším. A možná proto, že i tehdy skončil můj život ve vodě. Čemu jsem ovšem dodnes neporozuměl, to je fakt, nad kterým mi rozum zůstává stát. Vedl jsem stovky reinkarnačních terapií a nikdy se mi nestalo, že by se hypnotizovaná osoba dokázala vrátit do stejné doby dvakrát. Pořád si tím lámu hlavu a hledám rozumné vysvětlení, ale nenašel jsem ho. Já jsem se vrátil do období vlády Ptahhotepa opravdu ještě jednou. Hned, bezprostředně. Vojta to nezaznamenal, já samozřejmě ano. Možná to bylo mým stavem, který na pomezí života a smrti předznamenával možnost nestandardních postupů, možná jsem jen potřeboval lépe porozumět tomu, co se tehdy stalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254139