obočím nahoru a dolů, „hezounký malý baříček včetně – bien sûr – hezounké malé bardámy. Zapomněl jsem na něco?“ Sam již znal Francii natolik, že byl velice opatrný, pokud šlo o dosah byrokracie. Někdo někde v bludišti místního magistrátu bude muset být zkonzultován, okouzlen, zmasírován a pravděpodobně pozván na oběd. „Jedna věc tu je,“ řekl. „Zcela určitě budeme muset mít povolení od města.“ „Jo, to!“ Gaston mávl rukou. „Pas de soucis. Starosta je rozumný člověk. Ten hned pochopí, že tohle by bylo dobré pro postavení Marseille coby dynamique města, které je připraveno na rok 2013.“ Gaston mrkl a poklepal si na stranu nosu. „Kromě toho spolu chodíme v zimě na lov. Jsme kamarádi. Možná by pomohlo, kdybyste ho pozvali na prezentaci. Nic. Co mohu slíbit, je, že s povolením nebudou žádné obtíže. Na kdy to chcete?“ Následující dva dny proběhly Brianovi a Davovi dost pomalu, až na ten příjemný pocit očekávání věcí příštích. Bylo to už dost dlouho od jejich poslední příležitosti pohrát si s tím, co jim šlo nejlépe, což bylo způsobit někomu vážné zranění – čili, jak by to oni vyjádřili, do něčeho šlápnout. A jako zvláštní prémie bylo to, že oběť bude Francouz. Naskytla se jim příležitost prokázat službu Matičce Anglii tím, že vytrestají ty hordy cizinců, kteří si kupují ve světě moc, včetně těch nejlepších fotbalových klubů Anglie. Seděli v hospůdce ve Vieux Port, kterou si vybrali, protože si říkala pub, název to, který, pokud šlo o ně, sliboval zteplalé pivo, šipky a velkou televizi stabilně naladěnou na turnaj v kulečníku. Naneštěstí to byl pub pouze jménem, a dokonce bez šipek a terče. Televizi měli 98
mayle_podfuk_marseille.indd 98
27.8.2018 16:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254131
naladěnou na jakousi soutěž uřvaných Žabožroutů a pivo měli chlazené. Nicméně, ani takové závažné nedostatky jim nezkazily radost ze zadaného úkolu. Poslední dva dny strávili tím, že sledovali Philippa a učili se, kterými cestami se ubírá. Sledovali ho ve vypůjčené dodávce, jak na svém skútru odjíždí ze svého bytu v patrovém domě na okraji města a po široké silnici zvané Corniche, která sleduje pobřeží, míří do práce v redakci deníku La Provence v ulici Avenue Roger Salengro ve středu města. Dave to považoval za takřka ideální, naskytovala se tam totiž řada příležitostí k zařízení nehody. Jednak tam byla všude spousta místa, a jednak tam našli bezvadný příkrý spád od silnice až dolů na skály. Mužský, který na nich přistane, dlouho zlobit nebude. „Řeknu ti něco, Bri,“ prohlásil Dave. „Podle mě je to na dva motocykly – jeden před ním, druhý za ním. Pořádné přilby, aby nás nikdo nepoznal. Bez problémů.“ Brian mu uvážlivě přikývl. Vždycky přenechával organizační otázku Davovi a sám se spokojil s úlohou řešit spíše ty fyzické stránky akce. V tomto případě se však vyskytl jeden problém, který byl schopen vidět i on. „Ale nemáme motocykly.“ „Ty šlohnem, Bri. Šlohnem. Rozhlédneme se po nějakých hned, jak dopijeme. Parkují jich tady hordy. A jsou mezi nimi i takové, kterým na řídítkách visí přilby. Nebo mají přilby v těch kufrech za sedlem. I má máma by to uměla otevřít. Pilníkem na nehty.“ Brian opět přikývl. To bylo přesně to, co se mu nejvíc líbilo na tom dělat s Davem. Jak uměl vyřešit i ten nejjemnější detail. Brianovo pivo konečně zteplalo natolik, že se dalo pít. Opatrně se napil a toužebně pomyslel na něco, co by se dalo s tím pivem zakousnout. Jako třeba správné anglické vepřové v těstíčku, takové, jaké se dostane v jeho 99
mayle_podfuk_marseille.indd 99
27.8.2018 16:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254131
oblíbené hospodě jménem „Matčina zhouba“ v londýnské čtvrti Stepney. Samo sebou. Žabožrouti nemají pro něco takového pochopení. Ty zmetky, které tu oni jedí, zázrak, že jim tělo a duch drží pohromadě. Hlemýždě, probůh. Koňské maso! Otřásl se. „Tak kdy se do toho pustíme?“ Dave se napil piva a hřbetem ruky si utřel ústa. „Nejlepší až po práci, až pojede domů na večeři. Až se setmí.“ Vyšli z hospůdky, dali se směrem k dodávce a čas od času se zastavili u zaparkovaných motocyklů, aby si je pozorně prohlédli. Bylo to, jak Dave řekl. Motocyklů přehršle – BMW, kawasaki, honda, ducati, a dokonce i nablýskaný harley – a kavalírsky zaparkovaných podle francouzského systému kdekoliv, bez ohledu na předpisy. „Nechceme nic moc nápadného,“ nařídil Dave. „Nic, co by si někdo zapamatoval. A budeme muset zapatlat blátem poznávací značky.“ Přejel dlaní po jedné yamaze a poplácal jí sedlo. „Tak jo. Řeknu ti, co uděláme. Dneska v noci, až bude klid a mír, štípneme dvě motorky a naložíme je do dodávky. Zítra v noci uděláme to, co máme, a zbavíme se motorek. Nic moc.“ Brian mu přikývl. „Nic moc, Dave.“ Philippe pracoval dlouho do noci a piloval článek, na kterém pracoval celé odpoledne. To střetnutí s Rayem Prendergastem jej nechtělo přestat užírat a více než dosud mu dodávalo nadšení pro Samův nápad se stanem na pláži. Bylo to, napsal, jako by do celých těch zapeklitých, tajnůstkářských a často korupcí poznamenaných záležitostí rozvoje města někdo vdechl doušek čerstvého vzduchu. Přidal k tomu již dříve uveřejněné pochvalné poznámky o Samově projektu a celé to ukončil otázkou: Byly ty zbývající projekty schopny projevit podobnou 100
mayle_podfuk_marseille.indd 100
27.8.2018 16:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254131