toho, co je nezbytně nutné vidět a zažít, každý pořádný cestovatel. Uvědomuji si, že mám velké štěstí. V severně ležících oblastech světa je sice šance vidět polární záři poměrně velká, zejména za mrazivých jasných zimních nocí, ale jev je zcela závislý na přírodě a na správné intenzitě zemské přitažlivosti. Často vyprávěný příběh z finské mytologie tvrdí, že polární záře, finsky revontulet čili „liščí ohně“, vzniká, když po horách běží polární liška a ometá je ocasem, až na oblohu vyletují jiskry. Pohled na polární záři ve mně vyvolal pocit sounáležitosti, vděčnost a úctu k přírodě. Ale skutečně jsem pochopila a ocenila, jak vzácná je nedotknutelná laponská příroda, když jsem později navštívila velké světové metropole, například Peking, Šanghaj nebo Bangkok. Práce v těchto rušných megaměstech mi otevřela oči (a nos a krk) a pochopila jsem, že čistý vzduch, nedotčená příroda a ticho jsou v přeplněném, hlučném světě skutečnou vzácností. Podle údajů WHO byla kvalita finského ovzduší v roce 2016 třetí nejlepší na světě. Ve stejném roce zaznamenal Finský meteorologický institut nejčistší ovzduší na zemi v národním parku Pallas-Yllästunturi v Laponsku.
SISU V PŘÍRODĚ O mnoho let později jsem začátkem srpna vyrazila na služební cestu, napsat pro časopis o outdoorovém letním táboře v horském středisku Kiilopää, které vede Finská outdoorová společnost. Horské středisko leží uprostřed finské přírody, asi 120 km od Sodankylä, které navštěvují v rámci známého, nepříliš for98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254117
málního festivalu Midnight Sun Film Festival světoznámí režiséři. Všichni sedí pohromadě, režiséři i návštěvníci, a pořád se promítají filmy, protože v létě tam slunce nezapadá. Nepřetržitě svítí i nad naším táborem, který pořádá vedoucí střediska Seppo Uski, veselý muž, jenž nasbíral zkušenosti v laponském hotelovém průmyslu. Každý den ráno při snídani vrazí do jídelny a zvolá: „Dobré ráno, čeká nás krásný den!“, což není právě obvyklý finský pozdrav. Další večer se vydávám s ostatními účastníky – je nás asi padesát, nemluvňata i osmdesátníci –, na výlet na vrcholek hory Kiilopää. Nejedná se o nijak namáhavý výstup, protože dvoukilometrová trasa vede po dobře udržované stezce, která je v několika částech pokryta dřevěnými rošty. Když dorazíme na sluncem zalitý vrcholek ve výšce 564 metrů nad mořem, je večer, krátce po deváté. Spolu s ostatními si prohlížím skalnatý výběžek a kochám se nerušeným výhledem do krajiny. Jak se tak z té výšky rozhlížím, mám pocit, jako bych stála doslova na vrcholku světa, znehybnělá v přítomném okamžiku, a nic mě netíží. Tento druh intenzivního prožitku přírody je cosi, o čem jsem četla, ale až doposud nikdy zcela nepochopila. Moje myšlenky nejsou nijak pozoruhodné, ale hlavou mi běží: To je ono. Tohle je všechno. Na ničem jiném nezáleží. Právě teď nic jiného nepotřebuju! Mám pocit, jako bych stála doslova na vrcholku světa, znehybnělá v přítomném okamžiku, a nic mě netíží. Považuji tento druh autentického zážitku za sisu v přírodě – jsem tělesně i duševně spokojená a pociťuji klid, který podporuje mou obecnou pohodu a posiluje mé sisu. Přestože 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254117
cesta na vrcholek nebyla nijak náročná, přemohla jsem se, podnikla večerní výstup a nezůstala jsem ve srubu u televize. Jsme skupina sounáležících lidí, kteří společně vystoupili na horu a vychutnali si uchvacující výhled do okolí. Nezáleží na tom, čím se kdo živí a jak velký má dům či byt, ani kolik má na účtu po zdanění. Pak náš hostitel Seppo Uski řekne: „Když vystoupíte na vrcholek hory Kiilopää a tam slyšíte jen ticho, víte, že jste na správném místě.“ Během našeho pobytu v táboře Uski často pronáší podobná prostá moudra. Začnu si tyhle „uskismy“ zapisovat do zápisníku, který neustále nosím u sebe. To, co říká, je totiž pravda. Přestože jsme všichni úplně oblečení, máme na sobě košile s dlouhými rukávy a kalhoty, aby nás neštípali komáři, tenhle zážitek mi připomíná pobyt v sauně, kde všechno nadbytečné jako by zmizelo a vnější věci pozbydou důležitosti. Z velké části v tom spočívá krása tohoto tábora. Také si povšimnu, že díky tichu na vrcholku se ve mně rozhostil vnitřní klid, a začnu uvažovat, jak bych mohla aktivně dodávat do svého běžného života okamžiky přirozeného klidu. Do horského střediska se vrátíme právě včas na večerní saunu. Choulí se nad bublajícím potokem, schovaná za řadou dřevěných srubů, a nese ironický název „Ledová lázeň“. Dvě dřevěné stavby, jedna s šatnou a druhá s pravou finskou kouřovou saunou, jsou těsně u potoka, jehož voda mívá i v létě osvěžujících jedenáct stupňů Celsia. Několik ponoření do ledové vody v letním soumraku a potom tiché rozjímání v očistné páře kouřové sauny se vyrovná kterémukoli luxusnímu pětihvězdičkovému wellness, které jsem kdy navštívila. Vybavím si, jak nám Uski popsal „Ledovou lázeň“: „Ponořte 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254117