4. Vzpoura genů a dvě pohlaví
je do značné míry zděděný, či spíše předaný z rodičů na dítě. Ženy při sňatku obyčejně opouštějí domov. Netvrdím zde, že ženská tendence přistěhovat se po sňatku k muži je instinktivní, přirozená, nevyhnutelná nebo chvályhodná, pouze poznamenávám, že je všeobecně rozšířená. Jen u mála kultur bychom se setkali s opakem. V lidské společnosti, podobně jako ve společnostech lidoopů a na rozdíl od většiny ostatních opic, tedy existuje samičí exogamie, patriarchální uspořádání a dědický systém, v němž synové častěji než dcery dědí postavení svého otce (nebo matky). Podle Triverse a Willarda se tedy vysoko postaveným mužům a dominantním ženám (nebo oběma) vyplatí rodit syny; nízko postaveným osobám se vyplatí rodit dcery. Je tomu tak? Stručná odpověď dnes zní, že nevíme. Američtí prezidenti, evropští aristokrati, příslušníci některých královských rodů a několika dalších elitních skupin byli podezíráni, že plodili více mužských potomků. V rasistických společnostech se zdá, že utlačované rasy plodí poněkud více dcer než synů. Jde však o téma, které je natolik zatíženo různými komplikujícími faktory, že se brání spolehlivému statistickému hodnocení. Přestane-li si například dvojice pořizovat další děti, jakmile se narodí syn – což lze předpokládat v rodinách, jež mají zájem o zajištění dynastického následnictví – zjistíme u nich poměr pohlaví vychýlený na stranu samců. Víme však, že neexistují žádné výzkumy, které by spolehlivě dokázaly, že poměr pohlaví je vyrovnaný. A máme k dispozici jedno zjištění z Nového Zélandu, napovídající, co by mohlo být objeveno, kdyby se antropologové a sociologové na celý problém podívali blíže. (Grant, 1990; Betzig, Weber, 1992) Už v roce 1966 si Valerie Grantová, psychiatrička z univerzity v Aucklandu, všimla nápadné tendence – totiž že ženy, které později porodily syny, byly citově nezávislejší a dominantnější než ženy, které posléze porodily dcery. Testovala osobnosti pětaosmdesáti žen během prvních tří měsíců těhotenství, přičemž použila standardní testy sloužící k odlišení „dominantních“ a „submisivních“ povah – ať už tyto pojmy znamenají cokoli. Budoucí matky dcer získaly na škále submisivita–dominance (od 0 do 6) průměr 1,35, zatímco budoucí matky synů dosáhly průměru 2,26. Šlo o statisticky vysoce průkazný rozdíl. Zajímavé je to, že se svou prací začala roku 1960, tedy dříve, než Trivers s Willardem publikovali svou teorii. „Přišla jsem na ten nápad nezávisle na jakékoli studii v oborech, které by se podobnými problémy mohly zabývat,“ řekla mi. „Napadlo mě to, protože jsem si přála osvobodit ženy od vnitřních pocitů viny ze zplození dítěte ‚nesprávného‘ pohlaví.“ Její práce je jediným a navíc nepřímým důkazem, že společenské postavení matky ovlivňuje pohlaví jejích dětí tak, jak to předpokládá teorie Triverse, Willarda a Symingtonové. Ukáže-li se, že jde o více než pouhou náhodu, okamžitě před námi vyvstane otázka, jak mohou lidé nevědomky dosahovat výsledků, o něž se vědomě snažili po nespočet generací.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254018
Pohlaví na prodej
POHLAVÍ NA PRODEJ Málokteré téma je tak zastoupeno v mýtech a legendách, jako výběr pohlaví budoucích dětí. Aristoteles – stejně jako talmud – doporučoval, aby ti, kdo si přejí zplodit syna, umístili svá lůžka rovnoběžně s osou sever–jih. Anaxagorova víra, že syna počne ten, kdo při pohlavním styku leží na pravé straně, byla natolik vlivná, že si francouzští aristokrati ještě po mnoha staletích nechávali amputovat levé varle. Tomuto řeckému filozofovi a blízkému příteli Perikla se pomstila alespoň budoucnost. Usmrtil ho totiž kámen, který po něm vrhla vrána, do níž se jistě musel převtělit nějaký francouzský markýz, který si nechal amputovat levé varle, načež zplodil šest dcer za sebou. (Bromwich, 1989) Byznys, o kterém hovořím, přitahoval od nepaměti šarlatány stejně, jako mrtvola láká masařky. Babské povídačky, jimiž se celá staletí utěšovali nešťastní otcové, se vždy míjely účinkem. Japonská Společnost pro volbu pohlaví doporučuje užívat zvýšené dávky vápníku – bezvýsledně. V roce 1991 dva francouzští gynekologové ve své knize propagovali pravý opak – potrava bohatá na sodík a draslík, ale chudá na vápník a hořčík prý zajistí v 80 % případů početí syna. Společnost, která v Americe prodávala „výběrové testy“ po padesáti dolarech za kus, zkrachovala až poté, co ji kontrolní úřad obvinil z klamání zákazníků. Modernější a vědečtější metody jsou jen o málo spolehlivější. Všechny se snaží o laboratorní oddělení spermií nesoucích (samčí) chromozom Y od spermií se (samičím) chromozomem X, přičemž vycházejí z faktu, že samičí spermie obsahují o 3,5 % více DNA. Široce propagovaná metoda vynalezená americkým vědcem Rolandem Ericssonem a provozovaná od roku 1993 na jedné britské klinice se ohání velkými úspěchy, dosud nás však nepřesvědčila žádnými publikovanými daty. Pracuje tak, že nutí spermie proplouvat vrstvou bílkoviny, která údajně zbrzdí těžší a pomalejší spermie nesoucí chromozom X a tím je oddělí od spermií Y. Larry Johnson z Ministerstva zemědělství USA naopak vymyslel metodu, která skutečně funguje (vede přibližně k 80 % samčích potomků), je však absolutně nevhodná pro lidi. Je založena na barvení DNA ze spermií světélkujícím barvivem. Spermie pak musí postupovat husím pochodem kolem detektoru, který proud spermií rozdělí do dvou kanálů podle intenzity jejich světélkování. Spermie s chromozomem Y, protože mají méně DNA, světélkují o něco méně. Dělení probíhá tempem 100 tisíc spermií za sekundu, embrya jsou rozdělenými spermiemi oplodněna in vitro (ve zkumavce). Žádný soudný člověk by ovšem nevydal své spermie popsané proceduře a neabsolvoval nákladné umělé oplodnění jen proto, aby se dočkal syna. (Gledhill, rozhovor) Kdybychom nebyli savci, ale ptáci, bylo by pro nás mnohem snazší ovlivnit nebo změnit pohlaví našich mláďat. U ptáků totiž pohlaví embrya určuje matka, nikoli otec. Ptačí samičky mají chromozomy X a Y (někdy však jen X), samci mají dva chromozomy X. Samičce tudíž stačí uvolnit vajíčko vytouženého pohlaví
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254018
4. Vzpoura genů a dvě pohlaví
a nechat je oplodnit kterýmkoli samcem. Ptáci tuto svou schopnost dokonce využívají; orli bělohlaví a někteří další dravci někdy kladou nejprve samičí a teprve po něm samčí vajíčko. Samici to umožňuje začít růst dříve a dosáhnout větší velikosti; samice dravců jsou vždy větší než samci. Severoameričtí strakapoudi kokardoví (Picoides borealis) vychovávají dvakrát více samců než samic, nadbyteční synové pracují jako pomocníci či „chůvy“ v rodině svých rodičů a pomáhají jim s následujícími snůškami. U drobných pěnkavovitých zebřiček objevila Nancy Burleyová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, že „atraktivní“ samci, kteří se spáří s „neatraktivními“ samičkami, mívají více synů než dcer a naopak. Atraktivitu lze u tohoto druhu experimentálně pozměnit, pokud namalujeme červené (atraktivní) nebo zelené (neatraktivní) pruhy na nohy samečka a černé (atraktivní) nebo světlemodré (neatraktivní) pruhy na nohy samičky. Barva pruhů na nohách určuje, nakolik přitažlivým partnerem je pták pro ostatní zebřičky. (Burley, 1981; Gowaty, Lennartz, 1985; Bortolotti, 1986; Olsen, Cockburn, 1991) Jenže my nejsme ptáci. Jediný způsob, jak zajistit, že vychováme syna, je buď nechtěnou dceru zabít, nebo zjistit pohlaví zárodku z plodové vody a postarat se o včasný potrat, má-li se nám narodit děvčátko. Není sporu, že i takové nechutné praktiky se v různých částech světa dostávají ke slovu. Když čínská vláda zakázala svým občanům mít víc než jedno dítě, usmrtili Číňané mezi roky 1979 a 1984 více než 250 tisíc novorozených děvčátek. V jistých věkových skupinách připadá v Číně 122 chlapců na 100 dívek. Jedna současná studie z nemocnic v Bombaji v Indii uvádí, že z 8 000 potratů jich připadlo 7 997 na samičí plody. (Rao, 1986; Hrdy, 1990) Je možné, že i řadu záhadných údajů ze světa zvířat lze vysvětlit selektivní spontánní aborcí. Morris Gosling z Východoanglické univerzity studoval nutrie a zjistil, že pokud má dobře živená samice v děloze příliš mnoho samičích zárodků, raději rovnou potratí a páří se znovu. Když Magnus Nordborg ze Stanfordovy univerzity hodnotil údaje o selektivní infanticidě (zabíjení novorozených děvčátek) v Číně, napadlo ho, že by podobný mechanismus mohl objasnit nesrovnalosti známé u paviánů. Asi se však shodneme, že infanticida je poněkud marnotratná metoda. (Nordborg, rozhovor) Nevyrovnaný poměr pohlaví lidského potomstva způsobuje řada dostatečně popsaných přirozených faktorů. Nejznámější je efekt návratu z války. Během velkých válek a těsně po nich se v bojujících zemích rodí více synů než obvykle, jako by měli nahradit padlé (což není zrovna efektivní, neboť muži narození po válce jednou vytvoří páry se svými vrstevnicemi, ne s válečnými vdovami). Starší otcové plodí s větší pravděpodobností dcery, starší matky zase spíše syny. Ženy trpící infekční hepatitidou a schizofrenní ženy rodí více dcer než synů. Podobně na tom byly ženy, které rodily po hustých londýnských smozích roku 1952. Větší počet dcer mívají i manželky pilotů, potápěčů, evangelických duchovních
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254018