Othar to vykládal jinak: Arčilova nevěsta vyskočila na stůl, chopily ji čísi ruce a pak… pak už ano, pak ji odnesl vítr. A vlasy Arčila Gomarteliho už nikdy nebyly černé.
2 Krasavice Nora se vdávala pod jiným stromem, pod pomerančovníkem, který stál v jiném dvoře. Morušovníky jsou vůbec dobré jen tak dětem pro zábavu či k pěstování bource. Protože co se od nich jinak dá čekat? Jen inkoustové skvrny. Před válkou měli všichni v Kobuleti citrusové stromy a před domem stůl. Pepela o svatbě prostřela na stůl bílá prostěradla. Tehdy se jí ještě stará panna neříkalo, však jí bylo teprve devatenáct. Nora stála pod pomerančovníkem v bílých šatech a bílých nakřídovaných střevíčkách a nebylo nevěsty krásnější. A mlčenlivější. Bojme se nevěst nemluvných! Protože ona toho dne snila o tom, aby jejího ženicha hrom zabil, aby ho poté hlínou zasypala a aby ji uchvátil vítr a odnesl ji. Milovaný ji nezachrání a ve svých objetích neukryje, protože ona žádného milovaného nemá. Jedině ve vítr může doufat. Jenže během června panuje v Adžárii bezvětří. A když bylo třeba odebrat se do Tbilisi, už po svatbě, když pro ně přijel kolchozní náklaďák, najednou se vrhla kolem krku Pepele a rozvzlykala se jako nad čerstvě vykopaným hrobem, do nějž jako by co nevidět měli zahrabat nebožtíka, a nebožtík byla ona sama. Prsty na Pepelině krku do sebe zaklesla tak křečovitě, že od sebe nešly odtrhnout. Ženichův otec,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254015
tbiliský doktor Gomarteli, Pepele řekl – vylez si nahoru, co se dá dělat. Vylezla, jen tak v tom, co měla zrovna na sobě, ani hřebínek si s sebou nevzala. Kdo mohl vědět, že to není na dva dny, ale navždy? Tengize se nikdo na nic neptal. Je sice ženatý chlap, ale stejně jako by ani člověk nebyl. Otec nemluví, ten jen přikazuje. Jako by věděl všechno na světě: „Pojedeš do Kobuleti,“ řekl mu, „a seznámíš se s Beridzovými. Mají děvčata na vdávání. A kdyby souhlasili, tak to neodkládej. Nač taky čekat?“ Tengiz tedy zašel k Beridzům na návštěvu a vyřídil pozdrav od otce. Pozvali ho dál do domu. Do bídy. Do takové bídy, jakou ještě v životě neviděl. Strop nízký a podlaha z udusané hlíny. A k tomu šest bratří. Hleděli na něj hrdě, nezávisle. Na to ti kašlem, že jsi z Tbilisi, dávali mu najevo. Kdybyste viděli náš dům, pomyslel si Tengiz, tak by stačilo jen ceknout – a poletíte jako blázni… Vtom vyšly sestry. Vyrazilo mu to dech. Bože můj, to je ale krása! Přeskočil očima z jedné na druhou. Teprve po pár dnech si uvědomil, že jedna je nepatrně plnější, že má větší prsa a cop světlejší, ale v prvním okamžiku jako by se mu prostě jedna dívka dvojila před očima. „Pojďme ven,“ navrhl Tengiz, „teď tam nefouká.“ Dvůr byl neohrazený a o kousek dál, za pomerančovníky, už uviděl moře. „Chudý lidi se tady u nás usazujou rovnou na břehu,“ řekli mu bratři, „takže za ošklivýho počasí se jim voda valí až do domu.“ Tengize už se to, s jakou přezíravostí se chovali a s jakým despektem mluvili o chudých, nijak nedotýkalo. Copak je možné být ještě chudší, než jsou oni?
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254015
Na dvoře, u neprostřeného stolu ho bratři varovali: Naše městečko je malý, jeden druhýho tu všichni známe, naše holky z domu zbůhdarma vůbec nevycházej, nechceme se dostat do zbytečnejch řečí. „Já se přijel oženit,“ odpověděl Tengiz a vzápětí se polekal: Co když ho odmítnou? Neodmítli, naopak dali na rozmyšlenou i přípravy jen týden. Nač to odkládat? Nač čekat? A pak se Tengiz v roli ženicha vydal i se sestrami po prašné cestě, po Stalinově bulváru. Sestry se podpaží vedly úplně vpředu, kdežto Tengiz s přáteli šel za nimi. Vyměňovaly si krátké poznámky a smály se. Hleděl jim do zad a kochal se. Šaty měly obě stejné, s drobnými modrými kytičkami, copy až do pasu a nožky jako soustružené. Už věděl, že nejsou dvojčata, ale rok od sebe, a že starší by se měla vdávat jako první, ale nikdo mu nic nenařizoval: kterou chceš, tu si vyber. Proto si taky vybíral, ze všech sil. Jednou si zajeli do Batumi, do železničářského kulturního domu, na představení. Jeho posadili mezi obě sestry – pořád se potil, rudl a nevěděl, co říct. Uprostřed představení se vztyčil a přesedl si na kraj řady. Už neměl sil a byl celý zničený: kterou si tedy má vybrat? Navečer vyprovodili v celé partě obě sestry domů. Na rozloučenou jim podal ruku. Měly je obě stejné. Jedině že ta starší jako by se k němu zhoupla celým tělem, těmi hrdými prsy, až na něj doslova horko dýchlo. A zvedla k němu oči – trochu smíškovské, ale zároveň hrdé, stejně hrdé, jako si povšiml u jejích bratří. A hned se polekal: kdo ale bude v tom případě pánem domu – já, anebo ona? Poslední noc, těsně před otcovým příjezdem, se v posteli neustále převracel, vzdychal, pak usínal, z ní na něj dýchal ten žár, on se ho lekal, strachem se probouzel a nemohl si
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254015