Miloslav Jenšík: Stalingrad
na Volze. Hovořili jsme o taktice pouličních bojů, kdy se nepřítel nalézá s námi na různých poschodích jednoho a téhož domu. Ve štábu armády vyhodnocovali výsledky a zkušenosti z těchto bojů a dále je rozpracovávali. Stalingrad byl velikou školou. Vzpomínám si, že někdo z velitelů se zeptal, jak to bude vypadat, až půjdeme na západ, až přeneseme boj na území protivníka. Jestli nám tam bude tato naše taktika vůbec něco platná. Vždyť před sebou máme obrovský kus cesty, nekonečné stepi, pole, lesy. A tam platí jiná taktika, tam se bojuje jinak. Čekají nás přechody přes mohutné vodní toky, boj v lesích a horách… – Počkejte, přerušil tehdy Čujkov toho důstojníka. – Nezapomínejte, že budeme také dobývat Berlín. A to je jedno z největších měst Evropy. Zbývalo už „jenom“ rozdrtit německé hordy ve Stalingradu, v prostoru mezi Volhou a Donem, připravit ofenzivy na liniích, které ještě nikdo ani netušil, dosáhnout mnoha vítězství, ale i vykoupit tuto vítěznou cestu velkými oběťmi. Nicméně fakt zůstává faktem: tehdy v bunkru na břehu Volhy se hovořilo o taktice budoucích pouličních bojů v Berlíně, do něhož bylo ze Stalingradu více než tři tisíce kilometrů.“
I zajatec z tohoto snímku ještě před časem se svými druhy zpíval do pochodu „dnes nám patří Německo a zítra celý svět“. Stalingrad znamenal začátek konce té šílené iluze
98
Stalingrad_TISK .indd 98
03 .10 .2018 9:29:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254011
Namísto doslovu – Dva bílé květy na Mamajově mohyle Na stěně domu, který se zapsal do světové historie, se už ve dnech, kdy se o město stále ještě bojovalo, objevil zdaleka čitelný nápis: „Tento dům uhájil gardový seržant Jakov Fedotovič Pavlov.“ A hned nad ním o něco menšími písmeny: „Matko vlasti! Tady se hrdinsky bili s nepřítelem Rodimcevovi gardisté Ilja Voronov, Pavel Děmčenko, Alexej Anikin, Pavel Dovisenko.“ (První z těch čtyř jmen už známe; patřilo onomu brilantnímu kulometníkovi.) Když byla bitva úspěšné dobojována, přibyl k oběma nápisům třetí: „Vybudujeme tě znovu, náš Stalingrade!“ Jen se fronta přenesla na západ, začali se do města z druhého břehu Volhy vracet jeho obyvatelé. S nimi přijížděli i lidé odjinud, aby pomohli město zvednout z trosek. Leckomu – a nejen za hranicemi země – se to tehdy jevilo jako úkol nad lidské síly, krásný, ale neuskutečnitelný sen. Zazněla i rada od spojenců: nechte to moře rozvalin jednou provždy tak, jak je, jako jeden veliký monument, varovné memento, a vybudujte nové město o něco výš nebo níž na řece. Nikdo nepochyboval o tom, že návrh je diktován nejčistšími úmysly, že vyvěrá z hluboké úcty k hrdinské epopeji města, ale vyslyšen by ani být nemohl. Obnovitelé města cítili, že své dílo dluží jeho obráncům. Památce padlých, oslavě živých. Ve volgogradském Muzeu obrany je uložena nejen Zajcevova odstřelovačská puška, ale i čestný meč s nápisem: „Občanům Stalingradu, pevným jako ocel – od krále Jiřího VI. jako projev hlubokého obdivu britského lidu.“ Ještě nedozněla ozvěna výstřelů, když se do města vrátila první skupina evakuovaných techniků a dělníků Traktorového závodu. Setkali se s obrazem absolutní zkázy. Budovy rozhodujících provozů se proměnily v haldy sutin a spleť neuvěřitelně pokroucených kovových konstrukcí.
99
Stalingrad_TISK .indd 99
03 .10 .2018 9:29:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254011
Miloslav Jenšík: Stalingrad
Tam, kde stávala modelárna, bylo pole kráterů. Jen leteckých pum shodili Němci na každý čtvereční kilometr továrny na dva tisíce! Přesto už 12. června 1943 vyjela z brány závodu kolona nových T-34. Na věži kaž dého z tanků svítil bílý nápis Odpověď Stalingradu. Navrátilci přežívali v zemljankách, sklepeních, v narychlo sbitých boudách, stanech – a dům za domem začali zvedat město z trosek. Při mé první návštěvě Volgogradu mi ve škole s rozšířenou výukou angličtiny ukázali příkaz z předjaří 1943, který chovají jako relikvii. Na kusu linkovaného papíru z písanky, vlastně jakémsi ředitelském oběžníku, stojí psáno tesařskou tužkou: „Zahajte neprodleně vyučování. Podle možnosti zavěste dveře.“ Do města se vrátila i A. M. Čerkasovová. Ruské prameny, hlavně ty starší, jsou někdy skoupé na křestní jména. Jakpak se asi jmenovala ta kurážná učitelka mateřské školy, jak jí říkali? Když se seznámila s příběhem obrany Pavlovova domu, vytvořila z kolegyň, stejně jako ona žen frontových bojovníků, devatenáctičlennou brigádu, která se každý den po práci pustila do jeho rekonstrukce. Byl opraven jako jeden z prvních v celém městě. A obránci města se zatím probíjeli dál na západ. Čujkovova 62. armáda, jejíž klíčová úloha při obraně Stalingradu byla oceněna přejmenováním na 8. gardovou, osvobozovala Doněckou pánev, Záporoží a pravobřežní Ukrajinu. Skutečně nakonec došla až do Berlína. Samotnému dvojnásobnému hrdinovi Sovětského svazu Čujkovovi se v hlavním městě nacistické říše dostalo mimořádné cti: převzal jeho kapitulaci. Byl jmenován zástupcem velitele ruských okupačních vojsk na území pozdější NDR a roku 1949 se ujal jejich velení. O šest let později dosáhl maršálské hodnosti. Roku 1960 se stal velitelem pozemních vojsk a náměstkem ministra SSSR. Zemřel roku 1982. Nikolaj Krylov, jeho stalingradský náčelník štábu, se později s jinými jednotkami probil až do Východního Pruska a po pádu Hitlerovy říše se zúčastnil i bojů s Japonci. Po válce působil na velitelstvích řady vojenských okruhů a od roku 1963 až do své smrti roku 1972 velel sovětským raketovým vojskům strategického určení. Andrej Jeremenko velel i po Stalingradské bitvě řadě frontů; v samotném závěru války byl 26. března 1945 postaven do čela 4. Ukrajinského,
100
Stalingrad_TISK .indd 100
03 .10 .2018 9:29:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254011