LÁSKA A ZKÁZA
103
centimetrů dál a pak zase ustupovala, ztrácela muže a brala si za ně jiné, až to vypadalo stejně. A možná bylo. Sáhla jsem do brašny pro zápisník, najednou jsem se zděsila, že jestli všechno okamžitě nezapíšu, nenávratně to ztratím. Cítila jsem, že se mi tou intenzitou trochu třese ruka, a všimla jsem si, že si Ernest také vyndal zápisník a něco do něj chvatně škrábe, že si přeje zastavit čas a zároveň ho nechat běžet. Svět toto potřeboval vidět, proto jsme to museli vidět první. Proto jsme sem přijeli. „Potřebuješ si dát ještě jednu,“ usoudil Matthews toho večera v Chicote’s. Bar byl tak přeplněný, že jsme div nemuseli sedět jeden druhému na klíně. „Pověz mi,“ požádala jsem ho, „proč píšeš o válce a ne o něčem jiném?“ „Někdo o ní musí psát. A asi věřím, že něco dokážeme změnit. Když to budeme dělat dobře.“ „Jestli už není pozdě. Pořád si to myslím. Že toto je pro nás jeden z okamžiků, kdy bojujeme za dobro ve světě. Je to teď, teď a tady. Ale co když svět zůstane spát a nepochopí to, i když budeme křičet co nejhlasitěji?“ Pokrčil rameny. „Myslím, že pak nám všem pomůže jen Bůh.“ Podala jsem mu prázdnou sklenici a on se s ní jal probojovávat hradbou těl. Ani ne za vteřinu se na jeho místo přihrnul Ernest a byli jsme k sobě natlačeni, loket k lokti, koleno ke kolenu, kolem nás zněl smích i vážné řeči. Skoro jsem nemohla dýchat, zčásti i kvůli němu. Teď si bude chtít povídat, když já bych naopak chtěla zapomenout. Ve skutečnosti jsem ho zase chtěla políbit, jen jednou, vtisknout mu pevný dlouhý polibek, protože Ernestova chuť ve mně zůstala, ať už jsem si to dokázala přiznat nebo ne. Stačil by ještě jeden polibek a pak bych dokázala začít zapomínat. „Vyhýbáš se mi,“ vyčetl mi. „Byli jsme spolu celé odpoledne.“ „Víš, jak to myslím.“ „Nejspíš ano.“ Nebylo kam odvrátit pohled. „Promiň. Nevěděla jsem, co říct.“ „A co kdybys řekla, co opravdu cítíš? To může být dobrý začátek.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253911
104
Paula Mc Lainová
„Kdo cítí jen jedním způsobem?“ „Já,“ prohlásil. „Alespoň pokud jde o některé věci. O tebe.“ „Tohle není úplně to správné místo, ne?“ Ale paradoxně bylo. Na chaosu je zajímavé, že poskytuje dokonalé soukromí. Byli tam všichni, koho jsme znali, čímž jsme se ocitli v jakémsi ústraní, které bychom nikde jinde nenašli. Nejspíš bychom se mohli svléknout donaha a tančit s vějíři, aniž by si nás někdo všímal. „Ty se bojíš dovolit, aby mezi námi k něčemu došlo. Ale za sebe můžu říct, že už je pozdě. Možná to tak bylo od začátku. Od té chvíle, kdy jsi vešla do toho zatraceného baru.“ „Možná. Ale nemusíme tomu podlehnout. Byla bych hrozně nerada, kdyby se mezi námi cokoli změnilo. Jsi pro mě moc důležitý.“ „Hm, to je panečku něco.“ „Pro mě to znamená všechno. Můžu být tvou hrozně dobrou kamarádkou, když mi to dovolíš.“ „Kdybych nevěděl své, myslel bych si, že mě pouštíš k vodě.“ Pak jízlivě dodal: „Už je to nějaký čas, ale myslím, že si ten pocit pamatuju.“ „Přestaň. To je to poslední, co si přeju. Copak mě neposloucháš?“ „Poslouchám.“ Upřeně se na mě podíval, probodával mě pohledem. „Mám spoustu přátel.“ Než mě vůbec napadlo, co odpovědět, Matthews se protlačil davem zpět a vecpal se vedle nás. Nesl tři velké sklenice ginu, nebezpečně plné, a díval se střídavě z jednoho na druhého. „Snad jsem něco nepřerušil?“ „Neblázni,“ odpověděla jsem a srdce mi bušilo jako splašené. „Ale pojďme se už proboha napít.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253911
LÁSKA A ZKÁZA
105
16
Už je hodně pozdě, když Ernest rychle přejde most nad tiše plynoucí tmavou hladinou řeky Manzanares a obchází jižní cíp Parque del Oeste. Není tu vůbec bezpečno, obzvlášť v noci, kdy se nejvíc střílí. Někdy padají i bomby, na nebi přelétají obrovské neforemné Junkersy nebo Heinkely, jejich hřmění věští smrt a jemu se při tom zvuku podlamují kolena, jako by je měl z másla. Park se táhne podél břehu řeky, nyní černý jako okolní noc, i když na mnoha místech hoří ohníčky, na nichž se vaří, jsou tam i sudy s řeřavými uhlíky, u nichž se lidé ohřívají. Táboří zde tisíce uprchlíků se svými ovcemi, osly a dětmi, každá skupinka se choulí odděleně od ostatních kolem praskajících rudých oharků. Tráví tu už celé měsíce od počátku obléhání města a můžou u svých ohýnků jen čekat, až se karta obrátí. Ale obrátí se? Válka pokračuje už o několik měsíců déle, než kdokoli předpokládal, a nic nenasvědčuje tomu, že by měla skončit. Za Ernestovými zády dosud stoupají k nebi sloupy kouře z frontové linie u Garabitas Hillu. Ten poslední útok trval jen deset nebo patnáct minut, ale i to bylo dost dlouho. Zbloudilé kulky mu v zákopu bzučely nad hlavou jako chrousti, a když zavřel oči a snažil se soustředit na zvuky dělostřelby ve snaze zůstat klidný, myslel místo toho na Marty a věděl, že se ocitl v pěkném průšvihu, ze kterého mu nikdo nemůže pomoct. Neměl v plánu se do ní zamilovat, ale co na tom teď záleží? Toho dne, kdy se objevila v Key Westu, si stejně jako každé jiné odpoledne pročítal poštu – to dělával docela rád – a vychutnával si své daiquiri. Pak se dveře baru otevřely, dovnitř se vlilo sluneční světlo, a to byla ona. Později pak často před přáteli vtipkoval, že měla nohy, které jí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253911