Rozhodla jsem se, že dnes pohnu s přípravou výzkumu. Ve skutečnosti nemám na starosti jenom svoji docenturu. Připravuju sborníky, konference, recenzuju knihy, chystám si přednášky, jen na tu pitomou vědeckou práci jsem si prostě vypěstovala blok. Nemá cenu si to zošklivovat, udělat se to musí. I když… musí? Začala jsem znovu třídit poznámky a výpisky. — Zloděj pozná zloděje, doktor doktora, zasvěcenec zasvěcence. Mají stejné vnitřní vlastnosti, jež jim pomáhají poznat se navzájem, poznamenala jsem si na základě četby Stanislava Komárka. Pod tím jsem měla zapsáno, jak mystik Eduard Tomáš vzpomínal na setkání s dalajlamou. Prý se dali oba do smíchu, protože se navzájem poznali díky některé z předchozích inkarnací. Poznámka, že jedna z postav románu Daniely Hodrové poznává v čísi tváři „rysy svých blízkých z minulých životů“, byla z podobného soudku. Následovaly výroky z necitovatelných zdrojů, kupříkladu z esotericky laděné knihy Tajné dějiny světa: „Můžeme rozvíjet pocit, že naše interakce s jinými lidmi je mnohem záhadnější proces, než za jaký ho běžně považujeme. Možná se časem také naučíme o vztazích uvažovat v souvislosti s reinkarnací. Snad doceníme, že vztahy v předchozích vtěleních mohou vysvětlit ‚podvědomé‘ pocity libosti nebo nelibosti, které se objeví, když potkáme někoho neznámého.“ Podvědomé pocity libosti nebo nelibosti. Uvědomovala jsem si je už ve školce. Někdo mi byl sympatický a na někoho jsem se nemohla ani podívat. A neplatilo, že by ti sympaťáci byli nějak podobní komukoli z naší rodiny. Že by tam nějak působil imprinting. Ta averze nebyla naučená. Nejspíš jsem se s ní narodila stejně jako s odporem k luštěninám. Pusťte k sobě tlupu dětí a rozřadí se vám podle sympatií. I ty bezpředsudečné duše, tabuly rasy, si k sobě najdou cestu podle
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253870
nějakého předem daného klíče. Když můžeme uznávat vrozenost nadání pro matematiku nebo hudbu, proč bychom se měli pozastavovat nad tímhle? Kdo vlastně prohlásil, že génius je zkušenost? Henry Ford? Proč by sympatie nemohly být zkušenost sahající ještě do doby před narozením a početím, zrovna tak jako talent? Opět se mi vrátil pocit, že jsem si ukousla příliš velké sousto. „Ty, Ivane, ten váš kraj, nemáš někdy pocit, že se tam dějou divný věci?“ obrátila jsem se na Mrázka, jen co vešel do kanceláře. Kolem nehtů měl ještě stopy akrylátového tmelu z víkendu. „Myslím třeba bizarní zločiny a tak.“ Mrázek si umyl ruce a vytáhl z batohu tubu Neutrogeny. „Pochopitelně. Dosídlenci. Ani třetí generace nemá k místu pořádný vztah. Nezaměstnanost, drogy, kriminalita, co bys čekala?“ Snažil se mastným krémem odstranit okrové šmouhy z rukou. „To je ale v pohraničí všude stejný, ne? Mám na mysli skutečný podivnosti. Všímám si toho v médiích: bizarní nehody, paranormální jevy, kuriózní zvraty počasí.“ „Máme tam hory, ty způsobují povětrnostní poruchy a celkově nehostinnější podnebí,“ vysvětloval a z prstu si při tom odloupával souvislý proužek akrylátu. Popsala jsem mu, že kdykoliv poslední dobou pustím rádio nebo televizi, objeví se tam z jejich okresu nějaká jobovka. A skoro vždycky na hranici uvěřitelnosti. „Tak dobře, nabídnu ti vysvětlení podle takzvané Mrázkovy břitvy. U nás lišky dávají dobrou noc. Nic se tam neděje, jenže krajánci v novinách musejí produkovat zprávy. To, co z Prahy vypadá jako kuriozita, je třeba běžná vesnická příhoda. Víc bych za tím nehledal,“ mávl Mrázek rukou. „A jestli tě zajímají bizarní lokality, tak se radši věnuj Podkrkonoší. Nová Paka
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253870
a okolí. To je kraj médií, jasnovidců a blouznivců. Pochází odtamtud spousta mystiků a umělců. Což mi připomíná, že jsem byl tuhle v divadle a znovu se mi tam potvrdil ten tvůj postřeh, že lidi, co mají lístky uprostřed řady, vždycky přijdou jako poslední.“ Byla to jedna z drobnůstek, které jsem mu vloni navrhla do jeho výzkumu zákona schválnosti. Podobně jako vypozorovanou povětrnostní zákonitost, totiž že o víkendu v Praze bývá zpravidla ráno krásně: vzbudí vás slunce, nachystáte časný oběd, aby se odpoledne mohlo vyrazit ven, a jen co složíte příbory, zatáhne se a spustí se liják. Z výzkumů antropogenních vlivů na počasí vyplývá, že povětrnost do určité míry sleduje rytmus sedmidenního lidského týdne, s pěti pracovními dny a dvěma dny volna. Působí tu zřejmě množství zplodin z automobilové dopravy kvůli dojíždění ve všední dny. Na oplátku za ten tip jsem se Ivana tenkrát ptala, jak on osobně vnímá vzájemné sympatie a antipatie u lidí. Řekl mi, že podle něj jsou ostatní lidé něco jako odrazové plochy. A podle toho, jak nám vracejí náš vlastní sebeobraz, je máme, nebo nemáme rádi. Jsou jako sparing partneři, se kterými si pinkáme vlastní představou o sobě. Na Mrázka to vlastně neznělo špatně. V jednu se u mě zastavila Valerie, jestli nepůjdu na oběd. Ze všech sil jsem doufala, že na mně není vidět provinilost kvůli zkopírované složce. Začala jsem brebentit, jako kdyby šlo špatné svědomí zamluvit. Vyprávěla jsem jí o příhodě se šéfem z dnešního rána. Odpověděla něco v tom smyslu, že synchronicity otvírají dveře na druhou stranu vesmíru, kde čas není lineární, a že lidé jsou spojení neviditelnými drátky. V tom případě by ale ona musela být takhle spojená s Kasparem, když je tak chytrá. Jenže ten dojem to na mě rozhodně nedělá.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253870