ně překvapeně a zároveň pevně. Ta energie se přece neztrácí, nemůže se ztrácet, do černé díry, do té extrémní černé díry. Věří, že mizí do něj a proudí v něm jako divoká řeka. Nakonec ho odtáhne na chodbu domu a zaklapne dveře bytu. Co tady děláš? Chci být s tebou. Aspoň těch posledních pár hodin, co zbývá. Než co? Ty nic nevíš? Ne. (V dálce se rozbrečí dítě.) Musím jít. Jo, musíš jít se mnou pryč. (Podívá se na ni vážně.) Už to odvolali, ten chlápek z NASA, co měl šichtu, se z žalu opil a pak se seknul ve výpočtech. Zírám na něj, přežvykuju ta slova, nechutnají mi a jediné, co mě v tu chvíli napadá, je ta cifra na jízdence, kterou jsem v noci utratila za cestu sem. Venkovanka holt každou korunu dvakrát otočí, zvlášť když zjistí, že konec světa nakonec nebude. Tak jdeme? Mrknu na něj a on mě vezme za ruku a jdeme. Scházíme ze schodů, a jakmile na schod vstoupíme, mizí. Zvoník budí. Zvoní budík. Ticho. Another day! Probouzím se, převléknu se, uklidím svou parcelku a vykouknu ven. Okouknu balkony, jestli na nich nikdo nekouří. Všichni už jsou v práci, vzduch je čistý. Jdu do večerky, usměju se a tentokrát už jako doma beru klíč od záchodu, abych se umyla. Čistím si zuby a s pohledem upřeným na nástěnnou dečku s lotosovými květy myslím na ty mizející schody. Pak vyjdu ven. Tao mi podává vánočku: „Ráda vánočku? Na vyhození.“ „Ráda,“ děkuju. Dávám si ji do tašky a slyším důvěrně známé dětské hašteření. Do večerky vstupuje ségra s dětma.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253868
„Čau, co ty tady?“ „Tetinko, ty tady nakupuješ?“ „Jo, mají tu nejlepší vánočku v Praze.“ „Teto, pojedeš s náma dnes k rybníku?“ „Nemůžu, nemám plavky.“ „Půjčím ti, pojď k nám na oběd.“ „Hele, ty s ním chodíš, nebo co?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253868
12
Jsem na obtíž. Vždy a všude jsem na obtíž. Dokonce i tady v kavárně, kam jsem se odebrala, abych nebyla na obtíž tam, kde přespávám. Přespáním se noc přehoupne v den, další den je vyřešený, odfajfkovaný, u konce. Na chvíli přerušit to provizorium lze – jak? – odklizením se do nějakého jiného provizoria. Třeba jít do kavárny a tam háčkovat. Jenže jak dlouho člověk vydrží cucat jeden hrnek čaje? Maximálně tři hodiny. Navíc už po dvou hodinách máte chuť se někde natáhnout, sundat si boty, podprsenku, jiné kšíry a tak. Jsem tu dva týdny a šílím. Každý den se ptám, jestli jim nevadím. Ne, prý ne, těch pár věcí, které jim vadí, mi už prý řekli. Že svítím dlouho do noci, ale když svítím až na konci místnosti, tak to prý nevadí. Že nechávám náušnice na stole. Že při umývání nádobí používám málo mycího přípravku… Uvědomím si dvě věci. To, co jim na mně vadí, mě dost zásadně utváří: číst si do noci, sundat si náušnice u jídla, nepoužívat
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253868