„Kulak?“ zeptal se překvapeně František. „Jak jsi na to p řišel?“ „U krámu. Kluci na mě pokřikovali, že jsem kulak.“ František chvíli přemýšlel. „No, Vojto, kulaci, to jsou velcí sedláci, co měli víc než šest‑ náct hektarů. To my nemáme.“ „A kdybysme měli? Jeden kluk říkal, že kulakům se musí všechno sebrat. Proč, strejdo?“ František si povzdechl. „Víš, Vojto, to máš tak. Teď po válce se všechno změnilo. A někdo rozhodl, že když má někdo velké hospodářství, tak ho vystěhují a ten grunt mu seberou.“ „Ale proč?“ „Vlastně ze závisti, víš? Ti, co nic neměli, nebo měli málo, takhle přišli k majetku.“ „Ale táta doma říká, že dělníci se teď mají líp, co jsou u moci komunisti.“ „A co na to říká Hanka, teda maminka?“ „Většinou se pak pohádají. Maminka říká, aby byl zticha, že ty komunisty nám byl čert dlužnej a že jemu se to mluví, když je ze zámečnický rodiny.“ František se rozesmál. „No tak to vidíš, tak táta s mámou ještě doma vedou politický boj!“ Pak si František vzpomněl. „Jo, a co to bylo za kluka, co ti říkal, že je potřeba něco lidem sebrat?“ „Já nevím, strejdo, jak se jmenuje. Takovej zrzek, pihovatej.“ „Jo, Tonda Kejzlar. No jo, to von je vůl jako fotr.“ „Jak to, vůl?“ „Ale, jeho táta je tady předseda. Ale to tomu Tondovi neří‑ kej, že táta je vůl, on za to nemůže.“ „Kdo za to nemůže, že je vůl? Tonda, nebo jeho táta, co je vůl?“ „Nemůže za to asi ani jeden, Vojto,“ smál se František a pohladil Vojtu po vlasech. „Tak mi pojď ukázat, co jsi všechno nakoupil…“
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253834
„Ukaž, co to máš za stavebnici,“ řekl jednoho večera téměř s dětinskou zvědavostí František. „To je Merkur, strejdo,“ usmál se Vojta. „Páni, a co se z toho dá všechno postavit? Karle, pojď se podívat!“ Stavět z Merkuru byla každovečerní Vojtova záliba. Stavěl podle návodů i podle vlastní fantazie a snil o tom, že jednoho dne z něj bude slavný konstruktér.
Poslední kázání Kostel v Holtovicích byl zaplněn do posledního místa. Kryštof Hřib vystoupil na kazatelnu a rozhlédl se po kostele. Počkal, až zavládne naprosté ticho. „Drazí v Kristu! Shromáždili jsme se v našem chrámu Páně, abychom poděkovali Bohu za všechna dobrodiní. Děko‑ vat jsme přišli, ale také hodně a hodně odprosit dobrotivého Otce nebeského. S pocitem bolestného smutku se ohlížíme nazpátek a musíme si přiznat: vykonali jsme v tomto roce mnoho činů, ale pro Boha a naši duši málo nebo nic. Perská pověst vypráví o muži, který kráčel navečer po břehu moř‑ ském a vtom našel sáček plný drobných kamínků. Probíral se prsty v kamíncích a přitom pozoroval racky, kteří dová‑ děli na vlnách. Z dlouhé chvíle a snad z nudy a ze zábavy bral kamínky, o nichž předpokládal, že je tam možná nějaké děti zapomněly. Bral jeden po druhém a házel je po ptá‑ cích. Jenom jeden jediný si ponechal a donesl jej domů. Jaké bylo jeho překvapení, když doma ve světle lampy rozpoznal krásný třpytivý diamant. Musel mít ohromnou cenu! Uvědo‑ mil si, jak lehkomyslně promarnil tak veliký dar, který mu osud seslal. Spěchal, běžel, co mu síly stačily, zpět na mořský břeh. Ale lítost a sebeobviňování mu nemohly vrátit ztra‑ cený poklad.
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253834
A vám, drazí v Kristu, dal Bůh také poklady. Nejen vaše pozemské statky, o které byste měli pečovat jako o oko v hlavě, statky po vašich předcích. A nejen to, Bůh vám dal také čas. Čas vašeho života, který nesmí zůstat promarněn. Nedopusťte, abyste byli zbaveni svého jediného času, nedovolte, aby byl promarněn v těžkých časech, které mohou přijít. Nedopusťte zvůli!“ V kostele to zašumělo. Lidé se po sobě ohlíželi, nevěděli, jak reagovat. Tichý souhlas v duši všech byl zahlušen strachem. Kostel byl zcela plný, lidé stáli i venku a snažili se zachytit každé slovo kázání. Nikdo si ani valně nevšiml dvou mužů v baloňácích, kteří stáli u vchodu, a aniž by hnuli brvou, zazna‑ menávali do paměti každé slovo. Jejich černá Tatra byla zapar‑ kována za kostelem. Když kázání skončilo a lidé se trousili z kostela ven, pro‑ drali se oba muži ke kazatelně. Zastoupili faráři cestu. Farář se zarazil. Oba muži měli ve tvářích vepsáno to, co mu strčili pod nos napsané v rudých průkazkách. „Soudruh farář Hřib?“ zeptal se jeden z mužů, i když to byla zcela zbytečná otázka. Nechali faráři jen pár vteřin, aby mu došla celá situace. Farář přikývl. „Půjdete s námi. Něco nám vysvětlíte.“ „Proč? Proč mám jít s vámi?“ pokusil se o odpor Hřib. Muži ho popadli za ruce. Nebylo snadné jej dovléci do auta. Farář měl ohromnou sílu, ale bylo zřejmé, že bezpečnost neposlala na tuto akci žádné třasořitky. Ve dvou proti jednomu měli pří‑ slušníci mírnou převahu. A svou práci uměli dobře. Podařilo se jim po chvíli vzájemného přetahování nasadit faráři pouta a vtlačili jej na zadní sedadlo vozu. Vůz vyrazil směrem na Prahu. Jeli dlouho. Farář celou dobu mlčel. Na Hradčanech pod budovou ministerstva zahraničí odbočil vůz doprava. Loretánské zvonky zrovna začaly hrát
| 100 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253834