nevyskytuje; neví, co by říkal truchlícímu bratrovi, a pro jistotu si zachovává odstup; šokuje ho moje chování a nedokáže se mi podívat do očí… Zabil mi dceru a sedí za mřížemi. Začínám hysterčit. Nejdřív jsem podezírala Doma a teď i jeho bratra. Ta představa je směšná. Jaký by měl Max důvod ublížit některému z našich dětí? Proč by mě chtěl přinutit, abych si mezi nimi vybrala? Nikdy by ho ani nenapadlo mě takhle trápit. Dom mi sice vytýkal, že je Aidan můj oblíbenec, to ale nebyla pravda a Max si nic takového určitě nemyslel. Býval s námi dokonce častěji než Dom a měl rád celou naši rodinu. Vídala jsem to na vlastní oči téměř každý den. Skoro jsem nezažila večer, kdy by s námi Max neseděl u stolu. Myslím na poslední takový případ, který si vybavuju, probírám se podrobnostmi, hledám vodítka, která by snad vysvětlovala, proč nás Max všechny podle všeho opustil… „Super kvádro.“ Max odstrčil svůj talíř a ukázal steakovým nožem na Doma, který vstoupil do kuchyně a znaveně si promnul obličej. „Už jsi tady zas?“ „To u nás ve fitku nóbl kvádra moc nevyužijem. Teplákovky se holt nešijou na míru v luxusních krejčovstvích. Znám ale…“ „Max za mě dneska vyzvednul děti ze školy,“ skočila jsem mu nervózně do řeči, jelikož jsem vycítila, že rozjíždí jeden ze svých svérázných monologů; všimla jsem si, jak už Dom podrážděně zatíná čelisti. „Mě totiž… hrozně rozbolelo břicho.“ Chytila jsem se za břicho, aby moje výmluva působila věrohodněji. Ve skutečnosti mě bolela žebra od toho, jak mi je Dom málem rozdrtil, když se včera pozdě v noci vrátil z golfového klubu a prohlásil, že je načase, abych si zas projednou splnila manželské povinnosti. Z té vzpomínky jsem dosud
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253706
byla otupělá šokem. Jak posměšně se zachechtal, když jsem namítla, že mám migrénu, jelikož jsem odpoledne vysmýčila celý barák odshora až dolů, aby zas nemusel povytahovat obočí jako dnes ráno před odchodem do práce, když v předsíni jedním prstem schválně přejel po zaprášené ozdobné liště. Jak s otráveným výrazem v obličeji naštvaně zamručel, když mu nakonec došlo, že mě doopravdy bolí hlava, a odvalil se ze mě. Skoro celou noc jsem oka nezamhouřila a bála se, aby to na mě znova nezkoušel; celý den jsem pak se sevřeným žaludkem čekala, až uslyším zarachtání jeho klíče v zámku dveří. „No ne, fakt? Postav na kafe, Maddie. Umírám žízní.“ „Mám pro tebe večeři, je v…“ „Jedl jsem ve městě.“ Dvojčata se v obýváku dívala na televizi. Max původně navrhoval zahrát si karty, načež si děti vyměnily pohled a zmizely dřív, než našel balíček, který v zásuvce komody úmyslně schovaly až úplně dozadu. Vzal teď karty do ruky, začal je pořád dokola míchat a přitom těkal pohledem mezi mnou a Domem. Přestala jsem do konvice odměřovat kávu a zadívala se na něj. Ve vzduchu bylo cítit napětí. „Co je, Maxi? Vybal to,“ pobídl Dom bratra, když si všiml, že na něj kouká. Přitáhl si židli a přisedl si ke kuchyňskému stolu. Max se opřel a založil paže. „Prej ráno jedeš do obchoďáku. Tak mě napadlo, jestli s sebou bereš i Maddie. Přinesl jsem totiž dětem novou hru. Říkal jsem si, že bych se o ně postaral a vy byste si zatím nakoupili. Začutali bysme si, zkoukli film, ukázal bych jim…“ „Ne,“ odtušil úsečně Dom. „Musím pak na schůzku s klientem. Vlastně s potenciálním partnerem, takže nejspíš budeme nad šampusem u baru řešit byznys. Maddie by se nudila.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253706
Maddie by mi překážela, přeložila jsem si v duchu jeho slova. „Aha. Fakt? Si představ, že v Searcys nabízej přes osmdesát druhů šampusu. Maj tam třeba Krug, co stojí přes tisícovku flaška. A ty sis přece odjakživa potrpěl na kvalitu, Dome. Co kdybys nám taky něco přivez, hm? Když teda nejsme zvaný.“ „Kdo my?“ „Maddie. Přivez flašku svý ženě.“ Max začal mohutnými prsty bubnovat do stolu. „To je dobrý. Fakt, Maxi. O nic se neprosím.“ Nejvíc jsem si přála, aby na mě přestal upoutávat pozornost. Bylo jasné, že jestli Max nezařadí zpátečku, Dom za chvíli vybuchne. A odskáču to já. „Škoda,“ prohodil Max, zvedl karty a znova je začal míchat. „Jestli je něco škoda, tak to, že pro samou práci nevím, kam dřív skočit, a musím makat i v sobotu,“ odtušil Dom, „ale to asi nikomu nedochází.“ Když jsem postavila na stůl konvici, zatlačil na píst tak prudce, že káva prošla sítkem a vyšplíchla na bílý ubrus. „Sakra. Práce pitomá… Utři to, jo?“ podíval se na mě a já rychle sáhla po ubrousku. „Myslela jsem, že si zítra jdeš obhlídnout nový golfový bag. O žádné schůzce jsi nemluvil,“ podotkla jsem tiše a otírala kouřící hnědou skvrnu. „Fakt ne?“ S vysvětlováním se Dom nenamáhal. Zvedl hlavu a přes moje rameno se zadíval na komodu. Věděla jsem, že hledá láhev whisky; tu jsem ale schovala. „Ještě tady trochu zůstalo,“ zvedl prudce ruku, chytil mě za zápěstí a přimáčkl mi dlaň na horký flek na stole. „Takže budeš zejtra pryč celej den,“ konstatoval Max a dál bratra sledoval tmavýma očima. „Jo. Ne. Nevím. Kde to jsem, u výslechu?“ Dom vstal a popuzeně pátral v kuchyňských skříňkách, až konečně objevil
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253706