t r a c e y
b a p t i s t e
abych šel příkladem bráchovi a sestře. Basketbal pro mě znamenal vstupenku na vysokou. Ale teď prostě nevím, co bude. Všechno je v luftu. Uteklo mi strašně moc tréninků a vyučování ve škole. No a k tomu…“ Na chviličku se odmlčel. „Jde o to, že jsem v basketbalu dobrý, ale nebaví mě to. Část mého já je spokojená, že jsem schytal tu ránu a skončil v nemocnici.“ Odvrátil se ode mě i od Esme, než pokračoval: „Kostlivci rádi a často napadají můj dům, když si začnu dělat starosti, co bude, až se budu muset vrátit do školy. Ale naučil jsem se jejich útoky předvídat a s těmi pastmi je zvládám. Vypořádat se s nimi je jednodušší než s těmi Esminými moby, to určitě,“ prohlásil Anton na závěr. „Kostlivcům jde jen o to, aby můj dům rozbili napadrť.“ „Jak se jmenují? Myslím sourozenci,“ zeptala jsem se. „Oscar a Tara.“ „Mladší nebo starší?“ „Oba mladší. Čeká se ode mě, že se o ně budu starat,“ zafuněl Anton. „Zatím na to nedošlo.“ „Moje malá sestra se jmenuje Carrie,“ řekla jsem. „Tedy Carolyn. Taky mi moc schází.“ Přivalila se na mě vlna smutku. Carrie nebyla žádná hráčka Minecraftu. Ale snažila se pokaždé dostat do hry, v níž jsem se pohybovala já s Lonniem, jen abych si jí všímala. Vždycky jsem ji zahnala, ale teď jsem si přála, abych to byla nedělala. Zadržela jsem dech, jak mě překvapil řezavý pocit v očích. Štěstí, že avatáři nepláčou. Zařekla jsem se, že až já a Lonnie skoncujeme s drakem z Endu, tak se ze hry odhlásím a řeknu Carrii, jak je mi líto, že jsem na ni byla hnusná a nevšímala si jí. „Co dělají, když jsi tady? Tady myslím v nemocnici, ne v téhle hře.“ „Dělají to, co obyčejně, taekwondo a balet,“ pokrčil rameny Anton. „Rodiče nechtějí, aby si mysleli, že se všechno točí jen kolem mě a tak, proto je vedou k tomu, aby pořád dělali to, čemu se věnovali před mou nemocí.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253689
t r a c e y
b a p t i s t e
„Jak dlouho už to trvá?“ „Asi rok,“ vzdychl Anton. „Je to hodně dlouhá doba na to, že se člověku pozastaví život, jako by ve hře zadal pauzu.“ Než pokračoval, musel se zhluboka nadechnout. „Co nám teď povíš ty, Bianko? Co ty a normální život? Esme i já můžeme přijít za tebou do pokoje.“ Ohlédla jsem se po Esme a za ní jsem si všimla odhlašovacího portálu. Zatímco Anton povídal svůj příběh, Esme vytvořila bránu, kterou jsme mohli projít všichni. Do puntíku se podobala rozbořenému portálu u Antonova domu. Při tom pohledu se mi strachem sevřel žaludek. „Musíme jít, Bianko,“ vyzvala mě Esme mírně, jako by se pokoušela konejšit vzteklé zvíře. „Už bude určitě skoro ráno. Hned ráno mám jít na chemoterapii. Měla by ses odhlásit s námi.“ Věděla jsem, že má pravdu. Takový postup by byl logický. Museli jsme se věnovat i opravdovým záležitostem ve skutečném světě. Mě například čekaly otázky, na které bych měla odpovědět. Ale tady se mě nikdo na nic neptal. O mé vině nevěděl nikdo jiný než Lonnie, a ten nemluvil. „Nechci se odhlašovat dřív, než dám Lonnieho do pořádku,“ odmítla jsem. „Půjdu do Netheru.“ „Ale proč?“ ptala se Esme. „K čemu to bude dobré?“ „Měli jsme přece takový plán,“ řekla jsem. „Sehnat všechno, co potřebujeme, abychom se dostali do Endu a porazili draka z Endu, aby se Lonnie vrátil k normálu.“ Trošku se mi zlomil hlas, ale pokračovala jsem. „Teď jsme měli spěchat do Netheru, takový byl další krok. Říkali jste, že budeme držet pospolu.“ Podívala jsem se na Antona a Esme. „Dali jsme dohromady plán a já podle něho budu postupovat.“ „Sama?“ namítla. „To je úplné šílenství.“ „No tak, Bianko, vrátíme se sem později a dohrajeme to spolu s tebou.“ Anton se ke mně blížil. Všimla jsem si, že 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253689
t r a c e y
b a p t i s t e
Esme má v rukou provaz, stejný, na jakém byl uvázaný Lonnie. Jestli si mysleli, že mě protáhnou portálem, tak asi budou muset vykoumat něco jiného. Pomalu jsem couvala. Než jsem se stačila otočit a dát se do běhu, chytila mě Esme do lasa a připoutala mi paže k trupu. „Ne! Já odtud nejdu! Nemůžete mě přinutit!“ ječela jsem. Nutně jsem teď potřebovala ty dva rozptýlit a pomyslela jsem na TNT, které jsem měla ve svém inventáři. Náhle se TNT objevilo a těsně před námi vybuchlo. Exploze nás rozhodila různými směry. Ukazatel mého zdraví po tvrdém zásahu razantně poklesl. Provaz, který mě svíral, se rozpadl a Antona s Esme prohodil výbuch výstupním portálem. Zmizeli za stěnou z diamantových bloků. Už jsem se radovala, že mám po starostech, ale tu začal portál vibrovat a celý zčernal. Ale nebyla to taková černá, jakou mají obsidiánové bloky, ale jako by někdo tlačítkem „delete“ zrušil všechny barvy na světě. K mé hrůze se začala temnota šířit ke mně a jako zívající propast pohlcovala skotačící vlčata. Pixely se rozpadaly a měnily se v čerň. Hra se uzavírala. Věděla jsem, že jestli se hra uzavře, tak už nic nenadělám. Připouštím, že jsem zpanikařila a zareagovala podle okamžitého nápadu. „Lonnie!“ zařvala jsem. „Musíme odtud vypadnout!“ Otočil se na mě. „Lonnie!“ křičela jsem. „Utíkej!“ Mávala jsem rukama a ukazovala směrem k člunu. Vydal se pomalým, nejistým krokem k řece. „Správně. Utíkej!“ křičela jsem dál. Pak jsem si všimla, jak všechno kolem mě bledne. Na některých místech se pixely buď ztratily, takže po nich zůstaly mrňavé čtvercové dírky, za nimiž nebylo už nic. Celá vesnice, několik vesničanů, vlčata, ti všichni začali pixel po pixelu pozbývat barvu. Okraje zorného pole hry černaly, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253689