Vrátil jsem se ke Kamenné růži a zlomil pečeť. V listu psaném Hiramovou šifrou mě zvali na návštěvu bratři z lóže „Zu der wie Topf siedenden Tiefen See“ v nedalekém městě Chebu. Prý se scházejí každý pátek v tajné komnatě nad hostincem U Orajícího jednorožce na náměstí ve Špalíčku.
Zavřel jsem deník a promnul si unavené oči. V životě jsem neslyšel o tom, že by v Chebu bývala byla nějaká zednářská lóže. Proč právě v Chebu? V tu chvíli mě přemohla únava a já na místě usnul s hlavou opřenou o stůl. Probudil mě ženský hlas, který mi přímo do ucha říkal: „Protože Chebsko sice patřilo do svazku zemí Koruny české, avšak jakožto zástava Svaté říše římské nebylo součástí Českého království, ani nespadalo pod pražské arcibiskupství.“ S leknutím jsem se narovnal v křesle. Přímo přede mnou na stole stál telefonní aparát se svěšeným sluchátkem, z něhož stále někdo mluvil. V kůži na čele mě svrběl obtisknutý otočný číselník telefonu. „Haló, o čem to mluvíte?“ řekl jsem zmateně do sluchátka. „Ptal jste se přece, proč založili zednářskou lóži právě v Chebu,“ odpověděl hlas. Konečně mi to došlo. V noci jsem si zřejmě přitáhl telefon pod hlavu místo polštářku. Při převracení jsem hlavou shodil sluchátko z vidlice a nosem vytočil číslo.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253611
„Promiňte, kdo jste?“ „Tady je Isis,“ odvětila s náznakem úsměvu v hlase. „Isis? Ta staroegyptská bohyně?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si uvědomil, že říkám pyramidální hloupost. „Nikoliv Isis, nýbrž ISIS, psáno velkými písmeny. Je to zkratka: Informační služba informačních služeb. Víme všechno, co ostatní nevědí.“ Mluvila dobře posazeným, maličko chraplavým altem, jaký vám naladí jedině dlouholeté kouření silných cigaret bez filtru. „Myslel jsem, že veškeré informační služby po telefonu už dávno odešly do věčných lovišť,“ ozval se ve mně jako obvykle pan Skeptik. „Máte pravdu, všechny ostatní zrušili. Nás ale zrušit zapomněli. Vlastně jaképak nás. Všichni moji kolegové už dávno odešli do důchodů nebo do krematorií. Zůstala jsem tu sama. Abych to všechno stihla, musela jsem se přestěhovat do práce a bydlím tady, takže mi můžete telefonovat kdykoliv, čtyřiadvacet hodin denně. Nikdo jiný mi stejně nevolá. Jste první asi po sedmi letech.“ „A jaké máte číslo?“ „To přece musíte vědět, když mi voláte. Ne, počkejte, už rozumím. Vytočil jste mě náhodou. Možná dokonce ze spaní. To dává smysl. Číslo ISIS je tři nuly a jedna.“ „Takže děkuji za rozhovor a někdy vám zase zavolám.“ „Budu se těšit,“ řekla a zavěsila.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253611
kapitola 12 Byl nemoderní, pokud se týče úpravy listu, ale koupil si na dluh automobil. (Jaroslav Hašek — Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona)
Pokusil jsem se trochu dospat, ale sotva jsem zavřel víčka, telefon zazvonil znovu. „Haló, tady Lavabo.“ „Tady je Benno Barabas. Vy mě neznáte, pane Lavabo, jenže já vás ano a mám pro vás nabídku.“ „Jakou nabídku?“ „Pro začátek vás zvu na snídani. Úplně nezávazně.“ „Pokud mi chcete něco prodat, musím vás upozornit, že…“ „Lidem bez peněz zásadně nic neprodávám, pane Lavabo. Prostě jen nerad snídám sám. Takže domluveno?“ „A kde?“ „Dejte si sprchu a za čtvrt hodiny pro vás přijede taxi.“ Dal jsem si tedy sprchu a vytáhl ze skříně poslední čistou košili. Bál jsem se nechat tajný Goethův deník bez
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253611