pochválil se v duchu a upil poslední – nebo předposlední – anebo možná před-předposlední lok. Takhle chci umřít, zrovna takhle… A pak se v jeho zorném poli objevily světla. Blížily se bokem. Než na ně Fanda stačil zaostřit, byly milionkrát blíž! Řítily se na něj! Jasně že chce umřít, ale – teď? Teď když je mu tak dobře? Proč zrovna teď? JÁ NECHCI UMŘÍT! NECHCI! NECHCI! NECHCI! vystřelilo mu do mozkové kůry. NE! NE! NE! Vmžiku se vymrštil a utíkal pryč. Jenže zakopl o kolejnici a… Tahle krvavá příhoda dala Fandovi novou chuť do života, kloubové protézy, protože mu to ušmiklo hnáty nad koleny, a osobnost děvkaře. Umění radovat se z maličkostí. Ten jeden pokus o sebevraždu ho ze všech chmurů nadobro vyléčil. Konečně si ujasnil, co v životě chce, a pochopil, že jsou to ženské. Hodně ženských. Strašně moc ženských. Co nejvíc ženských, všechny, co jen stihne. Teď to Fanda zkoušel na každou, která se mu líbila. Líbilo se mu jich hodně. A sklízel nečekané úspěchy. Jen při svých výročních dovolených v Rehabilitačním ústavu Kalduby opíchal třicet sedm ženských. Všechny to byly pacientky. Každou to vždycky šíleně překvapilo. A všem, i těm, co neměly dole vůbec žádný cit, všem se to líbilo. Všechny mu to řekly. Když se některá divila, jak je to možné – nikdy by ji nenapadlo, že dva lidé s… s problémy s nohama… spolu můžou… dělat… tohle, Fanda se vždycky zakřenil a řekl: „Jó, aby dva kriplové spolu žili, tak to je těžký, paninko. Kdo bude chodit pro housky? Kdo pověsí na dvorku prádlo? Na to je potřeba mít v rodině aspoň jedny pořádný nohy, že jó? Ale aby spolu šukali, na to potřebujou jen lásku. A lásky, paninko, tý má Fanda habaděj. Tý má na rozdávání.“ /98/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253478
24 / Rtěnka, kolena a neonové srdce Kalduby byly úžasné v ještě jedné věci: pacient se sám mohl dohodnout s lékařkou a sestrami, kdy chce odejít. Jisté limity existovaly, samozřejmě: sotva by beze slova propustili klienta, který zjevně potřeboval ještě mnoho měsíců léčebných kúr, a taky jste si z Rehabilitačního ústavu nemohli na pět let udělat hotel. Ale v běžných případech všechno záviselo na dohodě. Žádné úpěnlivé prosby pacientů: „Tak kdy už mě pustíte?“ Žádné výhrůžky mužů medicíny: „Jestli vážně chcete domů, pane Blažek, tak jedině na revers. Důrazně vám to nedoporučuju!“ Nic takového. Když se pacient zmátořil natolik, že mu tahle školka pro porouchané dospělé začala lézt krkem, prostě řekl, že už chce pryč – a oni ho bez cavyků pustili. Hlavní bylo, jestli už je zralý na to, aby se postavil (nebo spíš posadil) čelem k realitě. K realitě typu prahů ve dveřích, obrubníků, schodišť a záchodů, na které se s vozíkem prostě nevejdete. Realitě, která – na rozdíl od Kaldub – s postiženými lidmi nepočítá. Šárka s tichým údivem sledovala, s jak neskutečnou, až nablblou neobratností ji Viliam strká do auta. Bylo to nové audi, značka, po které tak dlouho toužil. Teda ne nové, ojeté, samozřejmě, ale nově koupené, v době, kdy byla Šárka /99/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253478
mimo domov a tak trochu mimo všeobecně, prostě úplně mimo. Šárka se mu pokoušela poradit, jak na to, ale copak se Viliam někdy řídil jejími radami? Bafnul ji tak nějak uprostřed, jako přeplněný pytel s pískem, a pokoušel se ji strčit dovnitř, až se mu příčně přehnula, její zadek teď spočíval kus nad sedačkou, hlavu i nohy měla venku. Výztuž v hrudníku zaprotestovala a Šárka vyjekla. Viliam zaklel. Bál se, že se urve klička u dveří. Když se jí konečně podařilo se na sedačce víceméně posadit a upravit si ji ke své spokojenosti, napadlo ji otevřít schránku pod palubní deskou. Byly tam sluneční brýle – docela elegantní a podle všeho dámské, pudřenka se zrcátkem a růžovofialová rtěnka, taková hodně křiklavá, nevkusná, jistě ne laciná, a přece lacině působící. „Ale?“ řekla a zdvihla rtěnku Viliamovi před oči. „To si tu zapomněla – tvá máma!“ prohlásil pohotově a držel oči pevně na vozovce. „Jo. Jasně,“ řekla Šárka. Překvapilo ji, jak moc je nad věcí. Mohl za to Fanda, i když si nakonec ani nevyměnili adresy. „Poslyš, nemoh bys zpomalit? Já se teď v autě… trošku bojím, víš…“ To neměla říkat. Viliam se urazil, semkl rty, ještě víc sešlápl plyn, blikal na všechny jako magor a předjížděl na plné čáře jako absolutní cvok. Já už ho vlastně vůbec neznám, uvědomila si. Po celou cestu mlčeli, teda s výjimkou Viliamových poznámek na adresu ostatních účastníků silničního provozu. Když už se blížili k domovu a pod nimi se začaly zvedat kopce, uviděla Šárka… bordely. Divné, že si jich nevšimla nikdy předtím. Anebo tu dříve… nebyly? Teď na ni blikaly ze všech směrů. Některé byly obyčejné chalupy. Jiné šeredné hranaté bytovky se zašlou, oprýskanou omítkou, kterým /100/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253478