Coos Bay, nebo odkud jsme to vlastně přijely, a měly jsme se nechat vyfotit s rekvizitami naznačujícími to, čím chceme být. Betsy držela obilný klas, aby dala najevo, že chce být ženou farmáře, Hilda měla v rukou holou kloboučnickou hlavu bez tváře, která znamenala, že se chce stát návrhářkou klobouků, a Doreen měla zlatem vyšívané sárí na znamení toho, že bude sociální pracovnicí v Indii (svěřila se mi, že to ve skutečnosti vůbec dělat nechce, jenom toužila po tom, sáhnout si na sárí). Když se mě zeptali, čím chci být, odpověděla jsem, že nevím. „Ale určitě to víte,“ ujišťoval mě fotograf. „Ona by chtěla být všechno,“ vtipkovala Džej Sí. Řekla jsem, že chci být básnířkou. Potom začali shánět něco, co bych mohla držet v ruce. Džej Sí navrhovala sbírku básní, ale fotograf to odmítl s tím, že je to moc polopatické. Mělo by to být spíš něco, z čeho by bylo vidět, co mě k těm básním inspiruje. Nakonec si Džej Sí odepjala ze svého nejnovějšího klobouku jednu dlouhou papírovou růži. Fotograf si začal hrát se svými žhavými bílými světly. „Teď nám ukažte, jak jste šťastná, když píšete básně.“ Zahleděla jsem se oknem kanceláře orámovaným listy fíkusů na modré nebe za ním. Zprava doleva putovalo pár obláčků, které vypadaly jako na divadle. Upřela jsem pohled na ten největší z nich, jako bych mohla mít to štěstí a odplout s ním, až zmizí z dohledu. Připadalo mi nesmírně důležité udržet koutky úst v rovině. „Usmějte se na nás.“ Nakonec se moje ústa začala poslušně krabatit jako pusa břichomluvcovy loutky. „Počkat,“ protestoval fotograf a v náhlé předtuše dodal: „To vypadá, jako byste se nám tu chtěla rozbrečet.“ Nemohla jsem si pomoci.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253469
Zabořila jsem hlavu do růžového sametu pohovky a slané slzy a zoufalé vzlyky, které mě celé dopoledne pronásledovaly, se s nesmírnou úlevou vydraly do místnosti. Když jsem zvedla hlavu, fotograf byl pryč. Stejně tak Džej Sí. Připadala jsem si ochablá a opuštěná, jako kůže shozená nějakým strašlivým zvířetem. Byla to úleva, konečně se zbavit toho zvířete, ale zároveň jako by mi odneslo celou mou duši a vůbec všechno, co se mu dostalo pod ruku. Našla jsem v kabelce pozlacenou pudřenku s řasenkou, očními stíny, třemi rtěnkami a zrcátkem. Tvář, která se na mě podívala, vypadala, jako by hleděla zpoza mříží vězeňské cely po pořádném výprasku. Byla nateklá, jakoby potlučená a hrála všemi barvami. Byla to přesně taková tvář, co potřebuje mýdlo, vodu a trochu křesťanské snášenlivosti. Bez valné chuti jsem ji začala malovat. Po zdvořilostní pauze dovnitř vplula Džej Sí s náručí plnou rukopisů. „To tě pobaví,“ prohlásila. „Hezky si počti.“ Každé ráno se po zaprášených hromadách v kanceláři redaktorky pro beletrii sunula sněhobílá lavina nových rukopisů. V pracovnách, na půdách a ve školních třídách po celé Americe nejspíš seděli lidé a potají psali. Řekněme, že někdo z nich dokončil každou minutu jeden rukopis; to znamenalo, že za pět minut bude mít redaktorka pro beletrii na stole pět rukopisů. Za hodinu jich tam bude mít šedesát, a to už budou padat na podlahu. A za rok… Usmála jsem se při představě čistého rukopisu, jak se vznáší ve vzduchu a má v pravém horním rohu napsané jméno Esther Greenwoodová. Po měsíci stráveném v redakci časopisu jsem si poslala přihlášku do letního kurzu vedeného slavným spisovatelem, kterému jste poslali rukopis povídky, on si ho přečetl a potom rozhodl, jestli jste dost dobří na to, abyste mohli jít do jeho kurzu. Byl to pochopitelně kurz jen pro málo lidí, svou povídku jsem poslala už hodně dávno a ještě jsem nedostala žádnou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253469
odpověď, ale vůbec jsem nepochybovala, že mě doma čeká dopis se zprávou o tom, že mě přijali. Rozhodla jsem se, že Džej Sí překvapím a pošlu jí pod pseudonymem pár povídek, které v tom kurzu napíšu. Potom jednou přijde beletristická redaktorka přímo za Džej Sí, hodí jí ty povídky na stůl a řekne: „Tady nám přišlo něco lepšího než obvykle,“ Džej Sí přikývne, schválí je k vydání, pozve autorku na oběd a ta autorka budu já. „Ne, vážně,“ prohlásila Doreen. „Tenhle bude jinej.“ „Tak mi o něm pověz,“ opáčila jsem ledově. „Je z Peru.“ „Ti jsou malí,“ já na to, „oškliví jako Aztékové.“ „Ne, ne, kdepak, zlato. Už jsem ho viděla.“ Seděly jsme u mě na posteli uprostřed haldy špinavých bavlněných šatů, nylonek s puštěnými oky a šedivého spodního prádla, a Doreen se mě už deset minut snažila přesvědčit, abych jela na taneční zábavu do jednoho venkovského klubu s nějakým Lennyho známým, který byl podle ní úplně jiný než ostatní Lennyho známí, ale protože jsem musela hned v osm ráno na vlak, měla jsem pocit, že bych se měla aspoň pokusit zabalit si věci. Také se mi zdálo, že kdybych se celou noc potloukala sama po New Yorku, třeba by na mě konečně přešlo něco z jeho tajuplnosti a nádhery. Ale nakonec jsem to vzdala. V těch posledních dnech pro mě bylo pořád těžší a těžší se k něčemu rozhodnout. A když jsem se konečně k něčemu doopravdy rozhodla, třeba k tomu, abych si sbalila kufr, jenom jsem z prádelníku a ze skříně vytahala své umazané drahé šaty, rozházela je po židlích, po posteli a po podlaze, načež jsem si dřepla a zírala na ně, jako bych je viděla poprvé. Zdálo se mi, jako by žily svým vlastním životem a zatvrzele odmítaly se nechat vyprat, složit a uklidit. „To ty šaty,“ vysvětlovala jsem Doreen. „Nesnesla bych, kdybych je tu měla vidět, až se vrátím.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253469