Coos Bay, nebo odkud jsme to vlastně přijely, a měly jsme se nechat vyfotit s rekvizitami naznačujícími to, čím chceme být. Betsy držela obilný klas, aby dala najevo, že chce být ženou farmáře, Hilda měla v rukou holou kloboučnickou hlavu bez tváře, která znamenala, že se chce stát návrhářkou klobouků, a Doreen měla zlatem vyšívané sárí na znamení toho, že bude sociální pracovnicí v Indii (svěřila se mi, že to ve skutečnosti vůbec dělat nechce, jenom toužila po tom, sáhnout si na sárí). Když se mě zeptali, čím chci být, odpověděla jsem, že nevím. „Ale určitě to víte,“ ujišťoval mě fotograf. „Ona by chtěla být všechno,“ vtipkovala Džej Sí. Řekla jsem, že chci být básnířkou. Potom začali shánět něco, co bych mohla držet v ruce. Džej Sí navrhovala sbírku básní, ale fotograf to odmítl s tím, že je to moc polopatické. Mělo by to být spíš něco, z čeho by bylo vidět, co mě k těm básním inspiruje. Nakonec si Džej Sí odepjala ze svého nejnovějšího klobouku jednu dlouhou papírovou růži. Fotograf si začal hrát se svými žhavými bílými světly. „Teď nám ukažte, jak jste šťastná, když píšete básně.“ Zahleděla jsem se oknem kanceláře orámovaným listy fíkusů na modré nebe za ním. Zprava doleva putovalo pár obláčků, které vypadaly jako na divadle. Upřela jsem pohled na ten největší z nich, jako bych mohla mít to štěstí a odplout s ním, až zmizí z dohledu. Připadalo mi nesmírně důležité udržet koutky úst v rovině. „Usmějte se na nás.“ Nakonec se moje ústa začala poslušně krabatit jako pusa břichomluvcovy loutky. „Počkat,“ protestoval fotograf a v náhlé předtuše dodal: „To vypadá, jako byste se nám tu chtěla rozbrečet.“ Nemohla jsem si pomoci.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253469