1
To je druhé průzračné gesto, které možná stejně jako to první v sobě skrývá mnoho dalších gest. Stejně jako gesto Adolfa Suáreze, který zůstal sedět ve svém křesle, zatímco kolem něj v sále svištěly kulky, je gesto generála Gutiérreze Mellada, který se s zuřivostí postavil pučistům, gestem odvahy, gestem ušlechtilosti, gestem vzdoru, je to svrchovaně svobodné gesto. Možná to bylo v jistém smyslu i gesto posmrtné, gesto člověka, který ví, že zemře, nebo který už je mrtvý, protože od začátku cesty k demokracii nezavalila armáda nikoho, s výjimkou Adolfa Suáreze, takovou vlnou nenávisti jako generála Gutiérreze Mellada, který, asi jako všichni v sále, hned s prvními výstřely patrně cítil, že vše může skončit jedině masakrem. A v případě, že by náhodou přežil, ho pučisté stejně bez otálení zlikvidují. Nevěřím však, že by šlo o teat rální gesto. I když byl generál Gutiérrez Mellado v politice už pět let, nikdy v jádru politikem nebyl. Byl vždycky vojákem, a proto – protože byl vždycky vojákem – bylo toho večera jeho gesto především gestem vojáka, a proto bylo určitým způsobem také gestem logickým, povinným, téměř osudovým. Gutiérrez Mellado byl jediným přítomným důstojníkem v sále a stejně jako každý jiný voják měl v sobě zakódovaný genetický imperativ disciplíny a nemohl tolerovat odmítání poslušnosti. Nechci tím nijak snižovat generálovu zásluhu, snažím se jen přesně definovat význam jeho gesta. Význam, který na druhé straně možná nebudeme schopni přesně uchopit, pokud si nepředstavíme, že když 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253467
se generál vzepřel pučistům a odmítl je uposlechnout nebo když je křikem vyzýval k odchodu ze sněmovny, mohl v gardistech, kteří se vzepřeli jeho autoritě a stříleli ve sněmovně, spatřit sebe sama, protože o čtyřicet pět let dříve to byl on, kdo neuposlechl genetický imperativ disciplíny a vzepřel se civilní moci ztělesněné demokratickou vládou. Nebo řečeno jinak: možná zuřivost generála Gutiérreze Mel lada nebyla jen zuřivostí projevenou vůči vzpurným gardistům, ale i utajenou zuřivostí vůči sobě samému a možná by nebylo zcela neoprávněné chápat jeho gesto vzdoru vůči pučistům jako nejvyšší gesto pokání bývalého pučisty. Generál by tuto interpretaci nepřijal nebo by ji nepřijal veřejně. Nepřiznal by, že před čtyřiceti pěti lety byl odbojným důstojníkem, který podporoval vojenský puč proti politickému systému, v podstatě totožnému s tím, který nyní ve vládě reprezentoval. Ale svůj životopis nikdo nepřepíše a vlastní životopis by generála opravil: 18. července 1936 se Gutiérrez Mellado, sotva čtyřiadvacetiletý člen falangy, který nedávno opustil s hodností poručíka dělostřeleckou akademii a byl přidělen k pluku sídlícímu několik kilometrů od Madridu, podílel na vzpouře své jednotky proti legitimní republikánské vládě. A 19. července, dokud nebylo povstání v Madridu potlačeno, strávil celé dopoledne na střeše kasáren a střílel běžným kulometem na letouny Breguet XIX, které vylétávaly z vojenské základny v Getafe a od svítání vzbouřence bombardovaly. Generál tato fakta nikdy nepopřel, ale určitě by popřel srovnání demokracie z roku 1936 a z roku 1981 a pučistů z 18. července a z 23. února. Nikdy veřejně nelitoval účasti na vzpouře z roku 1936, nikdy by ale nepřiznal, že politický režim, kterému se ve svém mládí vzepřel, byl v zásadě totožný s tím, na jehož budování se ve stáří podílel a nyní ho reprezentuje, a vždy tvrdil, že státní převrat generála Franca byl nutný, protože demokracie z roku 1936, která během několika měsíců přinesla na tři sta 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253467
politicky motivovaných násilných úmrtí, byla katastrofálně vadná a neudržitelná a svou moc nechala ležet na ulici, odkud ji armáda jednoduše zase sebrala. Takové nebo velmi podobné byly generálovy argumenty (takové byly argumenty podstatné části španělské pravice, která ještě nepřerušila svou historickou vazbu s frankismem). Jejich nelogičnost je do očí bijící: cožpak se pučisté z roku 1981 neoháněli důvody podobnými těm z roku 1936? Netvrdili, že demokracie roku 1981 je katastrofálně vadná? Netvrdili, že moc leží na ulici a čeká na to, až někdo přijde a sebere ji? A neměli pro svá tvrzení stejně nebo téměř tolik důvodů jako pučisté v roce 1936? Kolik mrtvých je třeba položit na stůl, aby demokratický režim přestal být demokratickým nebo se stal neudržitelným a bylo nezbytné vojensky zasáhnout? Dvě stě? Dvě stě padesát? Tři sta? Čtyři sta? Nestačilo by méně? V týdnu mezi 23. a 30. lednem 1977, kdy už byl generál Guitérrez Mellado čtyři měsíce ministerským náměstkem během první vlády Adolfa Suáreze, bylo ve Španělsku z politických důvodů zavražděno deset lidí, patnáct bylo těžce zraněno a byli uneseni dva vysoce postavení představitelé režimu (Antoni María de Oriol y Urquijo, předseda Státní rady,1 a generál Emilio Villaescusa, předseda Nejvyšší rady vojenského soudu). Jen za rok 1980 došlo k více než čtyřem stům padesáti teroristickým útokům, které si vyžádaly více než čtyři sta třicet zraněných a více než sto třicet mrtvých, což se rovná víc než jednomu útoku denně a téměř jednomu mrtvému za tři dny. Byla taková situace udržitelná? Byla demokracie, která to umožnila, skutečnou demokracií? Byl vojenský *
1/ Státní rada (Consejo de Estado) – nejvyšší poradní orgán španělské vlády složený z vážených osobností, jako jsou významní právníci, předsedové akademie věd, prezidenti centrální banky, náčelníci generálního štábu, bývalí premiéři a někteří ministři apod. Současná Státní rada funguje podle zákona z roku 1980. Pozn. překl.
109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253467