ohledně evolučního vzniku člověka zmiňuje Knabenbauera spolu s kardinálem Zeferino Gonzálezem220 mezi odpůrci Mivartovy teze.221
Knabenbauerova studie o evoluci z roku 1877
Prohlížíme-li výběr z publikační činnosti J. Knabenbauera v Biographisch-Bibliographisch Kirchenlexikon, nenacházíme zde studii, která se nyní stává předmětem našeho zájmu – J. Knabenbauer: Glaube und Deszendenztheorie, Stimmen aus Maira-Laach 13 (1877) 1, s. 69–86; 2, s. 121–138. Neshledáváme zde ani žádnou další práci, která by se podle svého titulu bezprostředně týkala problematiky evoluce.222 Druhé, rozhodně nikoli nezajímavé zjištění nám říká, že J. Knabenbauer psal svůj příspěvek do německého teologického periodika v době svého pobytu v Anglii, a proto se jeho informace ohledně darwinismu i reakcí věřících na Mivartovu tezi netýkají tolik dobového Německa, jako spíše anglického prostředí. Náš autor vnímal problematiku darwinismu i Mivartovy reakce na teorii evolučního vzniku člověka opravdu bezprostředně. Na samotném počátku Knabenbauer konstatuje naléhavost problému, když výslovně tvrdí: Zdá se, že není zcela neoprávněné tvrdit, že v dějinách přírodních věd se stěží najde podobný příklad, kdy určitá hypotéza vzbudila tolik vášní, jako je tomu s darwinistickým výkladem vzniku biologických druhů.223
Následně autor konstatuje, že důvody vzrušení neleží tolik na poli přírodovědy, jako spíše na náboženském poli, protože mnozí tuto teorii vnímají jako příležitost skoncovat s křesťanskou koncepcí stvoření. Je tudíž třeba se danou výzvou velmi vážně zabývat a zkoumat, zda je uvedená koncepce opravdu v každém ohledu v rozporu s vírou a zjevením. 220/ Předjímavě upozorňujeme, že toto hodnocení myšlenkového poselství španělského kardinála Zeferina Gonzáleze je nespravedlivé, protože tento významný filosof i přírodovědec Mivartovu tezi rozhodně nevnímal jako heretickou, nicméně ji modifikoval tak, aby byla přijatelnější pro katolické teology posledního desetiletí 19. století, jak uvidíme v kapitole věnované právě zmíněné osobnosti. 221/ Srov. M. Artigas, T. F. Glick, R. A. Martínez: Negotiating Darwin…, s. 83. 222/ Srov. K.-G. Wesseling: Knabenbauer S.J., Exeget…, s. 107–108. 223/ J. Knabenbauer: Glaube…, s. 69 („Man hat nicht mit Unrecht bemerkt, es sei in der Geschichte der Naturwissenschaften kaum ein Beispiel aufzufinden, dass eine Hypothese so sehr die Liedenschaften aufgeregt habe, wie die darwinistischen Aufstellungen über die Entstehung der Arten.“).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253454
Celý příspěvek je rozdělen do tří částí. První otázkou je, zda člověk může na základě pramenů víry tvrdit, že nynější druhy rostlin a živočichů vznikly z nemnoha prapůvodních životních forem cestou vývoje. Druhá partie se týká poměru údajů zjevení a teologické tradice k prapůvodnímu povstání života jako takového. Konečně třetí část se obírá vznikem lidstva. Je tedy patrné, že první partie studie se ve dvou bodech věnuje problematice evolučního vzniku na poli flóry a fauny. Bezprostředním předmětem našeho zájmu bude pochopitelně třetí část, která se kryje s druhým pokračováním studie. Nicméně obě otázky, které rozlišujeme, není možno tak docela oddělovat, a proto se nyní stručně zahledíme také do prvních dvou částí studie. V první části224 se setkáváme s evidentní otevřeností vůči vzniku současných biologických druhů cestou vývoje. Hned na počátku je zmiňován učený profesor na katolické Kensington College St. George Mivart. Knabenbauer sám bezprostředně konstatuje: Z hlediska víry není zakázáno mínění, podle něhož by současné rostlinné a živočišné druhy povstaly z několika málo dávných životních forem.225
Knabenbauer se nejen nyní, ale i na dalších místech svého pojednání odvolává na komentáře k první kapitole Genesis od Basila,226 Řehoře z Nyssy, Ambrože, Suáreze227 a dalších autorů, jejichž názory na vznik živočišných a rostlinných druhů rozhodně nevylučují, že vedle první stvořitelské příčiny mohly významně spolupůsobit rovněž stvořené druhotné příčiny. Jinými slovy, Bůh mohl stvořit živé tvory prostřednictvím stvořených příčin a zákonitostí. Základním výchozím bodem takovýchto úvah je verš Gn 1,24, kde Bůh vydává příkaz, aby země vydala rozličné živočišné druhy. Dále se připomíná Koperník a konstatuje se, že zjevení jeho přínosy není dotčeno, bylo pouze třeba ustoupit od doslovného vnímání biblického textu.228 224/ Srov. ibid., s. 72–81. 225/ Ibid., s. 72 („Von Seite des Glauber ist es nicht verwehrt, die Abstammung der gegenwärtigen Pflanzen- und Thierarten von einigen wenigen Grundformen aufzunehmen.“) 226/ Srov. ibid., s. 78 – Knabenbauer odkazuje na Hom. 9 in: Hexaemeron, PG 28, 190. 227/ Srov. ibid., s. 79 – Knabenbauer odkazuje na Suárezovo dílo: De opere sex dierum, II, cap. 10, p. 12. Bůh mohl uvést v existenci některé tvory prostřednictvím působnosti druhotných příčin. Na základě četby velkého množství spisů průkopníků transformistického vzniku druhů i lidského těla víme, že daná teze o využití druhotných stvořených příčin se nachází již v díle sv. Tomáše Akvinského. Je pochopitelné, že jezuita upřednostňuje odkaz na velkého myslitele z řad svého řádu. 228/ Srov. ibid., s. 74.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253454
Ano, rostlinstvo a živočišstvo povstalo ze země, nikoli však nahodile, neplánovitě, bez Boží vůle. To je také dodnes konstantní rys křesťanské recepce transformistického chápání vzniku živých tvorů. Čirá nahodilost daného procesu by vylučovala rozhodující vliv Stvořitele, což by bylo v rozporu se základním náboženským údajem zjevení, i když toto stvořitelské působení lze vykládat velmi rozmanitými způsoby. Knabenbauer souhlasí s Mivartem, že církevní otcové a renomovaní autoři pozdějších staletí sice neučili přímo o evoluci, nicméně v jejich dílech se nacházejí takové výroky, které umožňují uvést novou descendenční teorii do souladu s křesťanskou vírou.229 Na téže straně se připomíná Augustinova koncepce stvoření druhů, podle níž Stvořitel vložil do materie všechny předpoklady k jejich vzniku, a tak je vlastně přivedl k faktické existenci prostřednictvím druhotných přirozených příčin.230 Připomíná se autorita Tomáše Akvinského,231 který v dané záležitosti navazuje na Augustina. Nyní se dostáváme ke druhé části Knabenbauerovy studie,232 v níž se náš autor zabývá otázkou povstání praforem života. Hned na počátku konstatuje, že vznik prvního života je zcela mimo kompetenční pole přírodovědeckého bádání. Německý biblista pochopitelně odmítá tezi materialistů o věčnosti hmoty. Logicky konsekventně je skartováno takové pojetí evoluce, které staví na čiré nahodilosti a bezplánovitosti. Knabenbauer tvrdí jako všichni zastánci teleologické koncepce, že vědecký výzkum všude shledává uspořádání, řád a plánovitost. Bůh prostě chtěl, aby se věci měly tímto způsobem, a proto od počátku vše uspořádal tak, aby tvorové vznikali prostřednictvím spolupůsobení stvořených, druhotných příčin.233 Až do konce této druhé části se jedná stále o totéž, tedy o Boží řízení vzniku života a o plán projevující se v úžasném díle stvoření živých forem prostřednictvím druhotných příčin. Nyní je také zřejmé, proč náš autor pojednává o hypotetické mezidruhové transformaci ve dvou bodech. Zatímco v tom prvním poukazuje na shodu možného faktu mezidruhové transformace a příbuznosti s křesťanským zjevením i s teologickou tradicí výkladu Písma, nyní se staví proti nepřijatelným světonázorovým a ideologickým 229/ Srov. ibid., s. 75. 230/ Na této a dalších stranách se odkazuje na: De Gen ad litt., 5, 4.5; 6, 4.5.6; PL 34, 325, 326, 341. 231/ Srov. ibid., s. 76n. Odkazuje se na spisy: Sent II, dist 12, q. 1, art. 2.; STh I, q. 73, art. 1, ad. 3. 232/ Srov. ibid., s. 81–86. 233/ Srov. ibid., s. 83.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253454