Ondřej Tunka Narozen 29. září 1990 v Jablonci nad Nisou Závodní disciplína vodní slalom K1
P
robojovat se do české slalomové kajakářské reprezentace je samo o sobě úspěch. Vždyť tato disciplína patří k naší výkladní skříni na divoké vodě. V posledních letech se to celkem dobře daří Ondřeji Tunkovi, rodáku z menší obce Malá Skála na Jablonecku, obci a letovisku v údolí Jizery pod svahy Vranovského hřebene, Suchých skal a Sokola, severovýchodně od Trutnova. Právě malebná říčka Jizera zrodila světového šampiona z roku 2017 ve francouzském Pau, kde Ondřej, jak symbolicky, v den svých sedmadvacátých
narozenin nechal za sebou všechny soupeře. Kromě toho má zlato ze světových šampionátů v závodě hlídek z let 2015 a 2017 a celou řadu dalších úspěchů. „Vidíte ty branky? Tak tam jsem kdysi začínal,“ ukazuje po proudu řeky na vodácké středisko, které je v létě plné lidí. V současné době je jeho ‚hlavním‘ domovem Praha-Troja, ale domů na Malou Skálu, odkud to dotáhl pod vedením trenéra Jiřího Prskavce staršího až mezi absolutní elitu vodního slalomu, jezdí, jak jen to trochu jde.
„Oba moji rodiče pádlovali, proto jsem k tomuto sportu měl blízko. Táta nás naučil všechny možné sporty: tenis, lyžování, lezení, brus lení, kulečník. Předtím, než jsem začal jezdit, jsem hrál závodně tenis a fotbal, ale když jsem v jedenác ti letech začal pod vedením Mirka Šimka pádlovat, postupně šly dal ší sporty do ústraní,“ říká světový šampion. Malá Skála je sice na Jizeře, ale kanály a řeky, na nichž se jezdí vrcholné akce, jsou podstatně dravější. „Je to tak. Trénoval jsem na Paraplíčku, a to se nedá srov návat s tratěmi, na kterých se jezdí
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253442
Kajakářská kategorie je v Česku doslova nabitá: olympijští medailisté, vítěz Světového poháru a Ondřej Tunka. A zda jej někdy napadlo, že má smůlu na příliš silnou
Před sezonou 2017 měl cíl bojovat o medaili ve Světovém poháru. Nakonec z toho byl titul světového šampiona. Takže pro Tunku asi rok snů? „Určitě je to pro mě snový rok. I když jsem měl hodně pokažených závodních jízd, tak to nakonec vyšlo na výbornou. Je to skvělé. Hlavně mě pořád překvapuje, kolika lidem jsem tím udělal radost a kolik lidí to se mnou prožívalo. To je pro mě ne skutečné a ohromně si toho cením.“
Ale cesta ke zlatu nebyla snadná. Kvalifikace jen tak tak, nepřesvědčivé semifinále. „No to rozhodně nebyla. Kvalifikační trať v Pau byla hodně jednoduchá a já jsem udě lal několik chyb, kvůli kterým jsem musel jet druhou jízdu. Po dojezdu druhé jízdy se mi hodně ulevilo, když jsem se viděl mezi postupují cí desítkou. Ale pak mi Vávra řekl, že mám hvězdičku a já začal být nervózní. Hvězdička zmizela, mně přiskočila dvousekundová penali zace a já byl mimo. Kamarádi za mnou chodili a říkali, že je to mrzí, a já dvacet minut žil v tom, že závo dy pro mě skončily. To nebylo moc příjemné, zvlášť když jsem věděl, že jsem jel čistě. Nenadával jsem, ale jen jsem tak smutně koukal. V zá vodnickém stanu mi pak Jířa řekl, že to zase změnili a že jsem postou pil. Ale ve mně ten blbej pocit zůstal až do večeře,“ vzpomíná Ondřej, kterému se semifinálová trať líbila mnohem víc, ale jízda se mu zase úplně nevydařila. Udělal pár drobných chyb, a proto moc nevěřil v postup. A nepomohlo mu ani to, že jej hned pár lidí předjelo. „Šel jsem zafandit klukům a mys lel, že jako divák už zůstanu, jen že hodně lidí kazilo a já nakonec
Ondřej Tunka
velké závody. Proto když to šlo, tak mě táta vozil do pražské Troje nebo do Roudnice nad Labem. Tam po slouchal místní trenéry, co mi radí, a pak mi to další rok opakoval. Na rovnej se, předkloň se, natahuj ruce. Táta dřív taky závodil, ale přece jen se technika za těch třicet let tolik změnila, že mi do ní jinak moc ne mluvil,“ vzpomíná.
generaci a reprezentace je daleko? „Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Já mám to štěstí, že můžu trénovat s Jířou Prskavcem a ještě se na tré nincích potkávat a porovnávat s Vá vrou a Vítkem. A to mě určitě hodně posouvá nahoru. Kdo ví, jak bych jezdil, kdyby tady tihle kluci nebyli. Domácí závody by byly jednodušší, ale zas bych třeba jezdil čočku ve světě,“ uvědomuje si, že konkurence je dobrá věc a nominace o tři reprezentační místa jsou tvrdým testem. „Jsou to strašně specifické závody, kde bývám více nervózní než na mistrovství světa. Nejedná se jen o jeden daný závod, ale záleží na něm celá sezona. Buď pojedu do světa, nebo ‚skejsnu‘ na domácích závodech a můžu se pomalu připra vovat na další rok,“ uvědomuje si.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253442
skončil devátý. A finálovou jízdu si nepamatuji. První záblesk mám až tehdy, když jsem najížděl do po slední ‚protivody‘ a říkal si: ‚teď to
hlavně nepodělej‘. Což je asi to nej horší, co jsem si mohl říci, naštěs tí jsem ji nepodělal a projel ji jako předchozí branky. V cíli jsem věděl,
že je to dobrý čas, a říkal jsem si: ‚mistrovství světa a budu do pětky. To je boží!‘ Když se najednou při blížila medaile, tak jsem nevěděl, co
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253442