přijeli. Bydlela s námi déle než všechny ostatní, ty, s výjimkou služebných, se střídaly dost často. Hezky zpívala, častokrát jenom mně, a já se do ní zamiloval první dětskou láskou. Nebyl jsem zřejmě sám. Vzpomínám si, jak se za ní ohlížel Jakub, a toho už jsem bral jako dospělého. V noci mě probudilo Xenino vzlykání. Bralo to za srdce. Běžel jsem do pokoje, odkud se ozývalo, chtěl jsem vejít dovnitř. Tloukl jsem na zamčené dveře. Dlouho neodpovídala. Pláč neustával. Nakonec se trochu utišila a prosila mě, ať jdu pryč. Neodpovídala na otázky. Šel jsem si lehnout, dlouho jsem nemohl usnout, pořád bylo slyšet pláč, už přidušený. Od té doby jsem ji neviděl. „Odjela“ – odbyl strýc všechno moje vyptávání, s dovětkem, že už se nevrátí a že mě pozdravuje. Viděl jsem nenávistný pohled, který na něj tenkrát vrhl Jakub. Jeho společnost se nám často nezamlouvala. Podivné osoby, lidé se zvířecím pyskem, povykování a hádky, jež k nám občas doléhaly přes zavřené dveře. Snažil se držet nás stranou výstřelků, kterých byl jeho život plný. V domě se čas od času odehrávaly pijácké (někdy víc než pijácké) orgie, hlavně když se strýc vrátil z Balkánu. I když shledání bývala radostná, obklopovala ho nějaká nedobrá aura. „Vracím se z války“ – odpovídal s divně zkřivenými ústy, když jsme se vyptávali. Služebnictvo se tehdy snažilo pohybovat obzvlášť bezhlesně. Z kuchyně jsem slýchával tichý bzukot jejich hlasů. Pijatiky však probíhaly v oddělené části domu a služební se snažili, aby nepronikly do místností, kde jsme se zdržovali my. Což se úplně nedařilo. Jednou vtrhlo do salonu několik zápasících mužů. Viděl jsem strýce, jak mezi ně skočil, dva z nich srazil k zemi a zvednutým revolverem ztišil ostatní. Měli před ním respekt. Několikrát jsem zaslechl výstřely. Jednou vyběhly na chodbu dvě úplně nahé ženy, ječely a pištěly, za nimi rozhalení chlápci. Dodnes nemám ponětí, jestli se doopravdy bály, nebo jen provokovaly své pronásledovatele. Bylo mi tenkrát zhruba devět, ten pohled mě tudíž vylekal a zaujal zároveň. Netrvalo to dlouho, protože za nimi vyběhl strýček se sluhou a hulákal: „Ale honem zpátky, nebo vás zabiju!“ Načež se společnost poslušně vrátila za zavřené dveře. Vzpomínám si, jak stál nahoře na schodech, jenom v kalhotách, bosky, šle mu visely až na zem a trup připomínal velký sud. Nic legračního v tom ale nebylo. Působil jako neforemná socha bůžka nebo démona, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253393
který stojí uprostřed osady a má odstrašovat nepřátele. Jednou jsem z kuchyně uslyšel podivné sténání a funění. Nakoukl jsem dovnitř. Obličejem ke mně, na břiše, ležela na kuchyňském stole Soňa, mladá kuchtička, která k nám nedlouho předtím přišla. Nad ní stál strýc, se zaťatými zuby a pokřiveným obličejem, vykonával rychlé pohyby. Rukou přimáčkl Sonin obličej k desce stolu. Dlouho se mi ve snech vracel její divný výraz, který mohl stejně dobře prozrazovat rozkoš i bolest. Strýc vykřikl, ať jdu pryč. Zakřičel několikrát, než jsem poslechl. Soňu jsem víckrát neviděl. V Petěrburgu k nám přicházeli také jiní lidé. Drožkou přijížděli elegantní pánové s pečlivě přistřiženým vousem. Vzpomínám si, jak strýc jednoho z nich vyprovázel. Šel mu po boku, trošinku jej převyšoval a oči mu blyštěly jaksi triumfálně. Dotyčný se na něj nedíval, obrátil se, jen aby kývl na rozloučenou. Jeho chladný obličej odrážel lhostejnost a pohrdání. Strýc se hluboce, takřka výsměšně uklonil. Jednou v neděli za ním kočárem přijela krásná dáma. Popíjeli v saloně čaj, spolu se společnicí té paní. Pod krempou zeleného kloboučku vysílala madam směrem ke strýčkovi úsměvy a on je opětoval. Působil jako proměněný, ačkoliv ústa se mu beztak chvílemi zkřivila v ironickém úšklebku, jehož smysl jsem pochopil až po čase. Několikrát za ním přišli důstojníci, jejichž ozdobné uniformy na mě udělaly silný dojem. Zasmušilá individua se zvířecím výrazem nevcházela hlavními dveřmi, zjevovali se kdovíodkud, stejně jako ženské, které za nocí někdo přivážel. Několikrát však na hlavní dveře zaklepaly divné persony v nedbalých oblecích, utahané a malátné, a komorník je uváděl do salonu, kde se strýcem u vodky dlouho rozmlouvali. Strýc občas teoretizoval, komentoval události, jednání lidí. Svým nezastíraným cynismem mě popouzel, ale také mě jím upoutával. .Jakub se s ním dohadoval, Josef protestoval. Já byl na to ještě malý, mohl jsem leda mlčet. Strýc nás chtěl poučovat, ukazovat nám svět, působit na naši představivost. Po návratech do Petěrburgu nás prováděl městem, vyprávěl o něm. Jednou jsme jeli bryčkou podél Něvy. Na náměstí defiloval pestrobarevný oddíl kavalerie. Podél arkád se ve slunečním jasu procházely dámy v dlouhých světlých šatech, pod bílými slunečníky, zavěšeny do rámě mužů ve fracích a v cylindrech. „Vidíš? Ten krásný svět za99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253393
niká. Ten krásný, prohnilý svět. Vím to. Jsi Žid jako já, neměl by sis z toho dělat hlavu. Není to tvůj svět. I když se necháš pokřtít, zřekneš se předků, Židem beztak zůstaneš. Budeš jím proto, že ostatní tě tak budou vždycky vnímat. Budou tě chtít ponižovat. To jediné, co můžeš, je získat nad nimi převahu, navléknout to tak, aby se tě báli.“ Jednoho dne se vrátil z Balkánu v mimořádně špatné náladě. Zdánlivě se nedělo nic zvláštního. Povídali jsme si, večeřeli jsme. Jenom služebnictvo chodilo po špičkách. Strýc vyprávěl několik banálních příběhů, jak už to bývalo, něco o místních zvyklostech, o bulharské a srbské kuchyni. Napil se několika štamprlat vodky. To se mu stávalo. Teď ovšem láhev neodsunul, pil dál. Bratři se zvedli, měli svoje záležitosti. Mě tam ještě něco drželo. Stmívalo se čím dál víc, chtěl jsem pootočit kolečkem, aby petrolejka svítila jasněji, ale zadržel mě. Seděli jsme v polotmě. Dal se do řeči. Říkal asi toto: „Nezištní lidé neexistují. Nebo skoro neexistují. Tvůj otec byl takový, ale to byl světec. Zřejmě proto ho zabili. Pokud lidé mají něco udělat, musí na tom mít nějaký zájem. Něco je musí postrčit, pak se snaží. Chtějí získat moc, úctu, ženy, emoce. Chtějí vlastnit. Mít něco svého. Svoje vlastní lásky, děti, svoje lidi, svoje věci. Jinak už to nebude. Hlupáci tvrdí, že takové věci není možné koupit. Přitom to jenom musíš umět. Umět se mezi nimi pohybovat a pochopit, že ty velké ideje, to je jenom maska, kterou si nasazují, aby zastřeli svou pravou tvář. Aby se nelekli, až pohlédnou do zrcadla.“ Ani teď jsem ho nechápal, ale obraz, který ve mně jeho vize vyvolaly, nezmizel. Když jsem se vracel do pokoje, zaslechl jsem šepot dvou postav, nakláněly se k sobě. Komorník Varlam říkal, že s Fjodorem je konec. Rozhlédl se, ale nevšiml si, jak se tisknu do rohu ve zšeřelé chodbě, a pak si přejel prstem po krku. „Pán ho vyřídil, protože prý zradil“ – zašeptal, sotva jsem ho slyšel. Vzpomněl jsem si na Fjodora, strýčkova společníka, který k nám občas zašel. Mladý, veselý muž, byl u nás jako doma. Měl v sobě něco kouzelně troufalého. V Curychu byla jiná společnost. Přicházeli k nám pánové v šedém, v buřinkách. Někdy ale do domu vtrhli lidé z jiného světa, excentrici, z nichž jsem si zapamatoval jen jednoho – měl dlouhé vlasy a bleděmodrou mašli u krku. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253393