„Nemám nejmenší ponětí, co se odehrálo mezi panem premiérem a Buckinghamským palácem. Vím jen to, co psali v novinách“ – zamával pro kamery výtiskem deníku Sun – „a už dávno jsem přestal věřit tomu, co se člověk dočte v tisku. Otázka je nicméně prostá. Miliony obyčejných lidí pociťují prohlubující se rozdělení společnosti, ať už si to uvědomují či neuvědomují lidé, řekněme, ne tak docela obyčejní. Má-li ovšem pan ministerský předseda s tímto dotazem problém, položím otázku jinak. Souhlasí pan premiér“ – McKillin se zahleděl do novin, teď držel v ruce Chronicle – „s názorem, že nemůžeme s uspokojením přihlížet tomu, jak desetitisíce našich spoluobčanů nemají střechu nad hlavou, a to nikoli vlastní vinou? Uznává pan premiér, že ve skutečně Spojeném království je zásadně důležitý pocit sounáležitosti s ostatními, a je lhostejné, zda jde o nezaměstnané chalupníky ze Skotské vysočiny nebo majitele předměstských vil v jižní Anglii? Shoduje se pan ministerský předseda s míněním, že když na ulicích přibývá luxusních rolls-royců, ale postižení na invalidních vozících třou bídu s nouzí a marně se snaží dohnat autobus linky 57, je to spíše důvod ke znepokojení než k oslavě?“ Všichni poznali slova citovaná z cenzurovaného projevu. „Pokud se ovšem panu premiérovi tyto otázky nelíbí, mám řadu dalších.“ Štvali Urquharta jako zvěř. Nechtěli odpovědi, chtěli krveprolití, a v parlamentním slova smyslu krev tekla. Urquhart nicméně věděl, že jakmile by konkrétně reagoval na jakoukoli otázku související s královým proslovem, ztratil by nad celou věcí kontrolu a vystavil by se útokům zcela na pospas. „Do této rozpravy se nenechám vtáhnout. Obzvlášť když ji vede smečka šakalů.“ Ze zadních lavic vládních poslanců, které zatím postupně utichaly, se teď ozvalo souhlasné bručení. Tohle už víc připomínalo rozpravy, na které byli zvyklí a které uměli vést. Napříč sněmovnou začaly létat urážky, Urquhart pokračoval a křičel, aby ho přes hluk bylo slyšet. „Než začne ctihodný gentleman předstírat zájem o problémy nezaměstnaných a lidí bez domova, mohl by snad krátce pohovořit s pokladníky svých odborových organizací a požádat je, aby přestali vznášet požadavky na růst mezd. Ten by nevyhnutelně vedl ke zvýšení inflace, což by těžce dolehlo na slušné lidi a řada z nich by se ocitla 108
3_dum z karet288.indd 108
4.7.2018 11:35:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253355
bez práce a na ulici.“ Hluk byl téměř ohlušující. „Ctihodný gentleman nachází v těžkostech sociálně slabých morbidní uspokojení, jaké ve zvrhlém hrobníkovi vzbuzuje mrtvé tělo!“ Tohle byl projev pudu sebezáchovy. Urážky aspoň odlákaly pozornost od položené otázky, sněmovna se bouřila, poslanci mávali rukama a zasypávali kolegy v protějších lavicích hotovými záplavami nadávek. Lídr opozice už zase stál, chtěl vznést čtvrtý dotaz, ale paní předsedající, která si byla vědoma, že asi měla interpelaci přerušit už dřív a chránit ministerského předsedu před nemístnými výpady, dospěla k závěru, že všeho moc škodí, a předala slovo Tonymu Marplesovi. Tento vězeňský dozorce zvolený v posledních volbách těsnou většinou v obvodu Dagenham se považoval za zachránce „obyčejných lidí“ a nijak se netajil ambicemi získat nějakou vládní funkci. Ovšemže žádnou nedostane, ne proto, že ve sněmovně nejspíš příliš dlouho nepobude, ani proto, že je homosexuál, ale proto, že jistý zhrzený milenec se panu poslanci před časem pomstil – zdemoloval jeho byt ve Westminsteru a nechal se odvézt policejním antonem. Zklamaní partneři už zničili spoustu lepších lidí, než byl Marples, a žádný premiér mu nedá šanci vydat se v jejich stopách, třebaže jde o cestu dobře vyšlapanou. V očích paní předsedající však z Marplese jeho ambice učinily jen a pouze vhodnou osobu, která nahraje premiérovi na smeč a ve sněmovně znovu zavládne rovnováha. „Pan ministerský předseda se mnou bude určitě souhlasit,“ začal Marples, mluvil se silným přízvukem londýnské periferie (otázku si předem nepřipravil, ale myslel si, že svému veliteli v obležení dokáže pomoct i tak), „že nikdo nechová k rozličným institucím naší země větší respekt než naše strana. Zejména hluboce ctíme a oddaně milujeme naši královskou rodinu.“ Na okamžik se odmlčel. Najednou si uvědomil, že neví, jak svou promluvu zakončit. Odkašlal si, zamyslel se, trvalo to příliš dlouho, stál tam jako středověký rytíř, co někde zapomněl brnění. Opozice se smála, z jejich řad zazníval příval ostrých slov, Marples z toho byl čím dál popletenější, myšlenky se mu honily hlavou, a pak najednou přestaly. Stál tam, v hlavě prázdno, ústa pootevřená a ve vypoulených očích děs, jako by se právě probudil ze sna a zjistil, že noční můra se stala skutečností 109
3_dum z karet288.indd 109
4.7.2018 11:35:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253355
a on stojí nahý uprostřed rušné ulice. „Milujeme královskou rodinu…,“ opakoval tichounce. Poslední slovo tak měl jeden z opozičních poslanců, který otázku uzavřel tak hlasitým zašeptáním, že ho bylo slyšet do všech koutů sněmovny. „Hlavně milujem bukvice!“ Ani mnozí Marplesovi kolegové z vládních řad se neubránili úšklebku. Jeden z opozičních poslanců poslal Marplesovi posměšný vzdušný polibek, interpelujícího rázem opustily poslední zbytky odvahy, zbědovaně usedl zpátky na své místo a opozice se znovu zmocnilo bouřlivé nadšení. Zoufalý Urquhart zavřel oči. Doufal, že se mu tohle krveprolití podaří zastavit. Asi bude potřeba škrtidlo. Nejspíš ho omotá Marplesovi kolem krku.
110
3_dum z karet288.indd 110
4.7.2018 11:35:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253355