12
Jejich zajatkyně vůbec nemluvila. Na Poylyiny otázky vrtěla hlavou a křivila rty. Dostali z děvčete jen to, že se jmenuje Yattmur. Bylo vidět, že ji děsí zlověstné krejzlíky kolem jejich šíjí a lesknoucí se nárůstky na hlavách. „Houbo, ona nemluví, protože se bojí,“ ozval se Gren, pohnutý krásou spoutaného děvčete sedícího u jejich nohou. „Není zrovna nadšená, že tě vidí. Možná že by bylo lepší nechat ji a jít dál. Najdeme jiné lidi.“ „Udeř ji. Možná že pak promluví,“ zazněl němý hlas smrže. „Ale to ji vystraší ještě víc.“ „A možná jí to rozváže jazyk. Udeř ji do tváře, do té, kterou, jak se zdá, tak obdivuješ…“ „Přestože mi od ní nic nehrozí?“ „Ty tvore hloupý, proč nedokážeš používat všechen svůj mozek najednou? Ohrožuje nás tím, že nás zdržuje.“ „Asi máš pravdu. To mě nenapadlo. Musím přiznat, houbo, že myslíš dopředu.“ „Tak dělej, co ti říkám, a dej jí facku.“ Gren váhavě zvedl ruku. Smrž cuknul jeho svaly. Dlaň bleskově dopadla na Yattmuřinu tvář, až jí hlava odskočila. Poylyin výraz se změnil a tázavě se podívala na svého partnera. „Hnusné obludy! Můj rod vás zabije,“ hrozila Yattmur a vycenila na ně zuby. Gren s leskem v očích znovu pozvedl dlaň. „Chceš dostat ještě jednu? Mluv, odkud jsi.“ Děvče sebou marně trhalo. „Jsem jen jedna z Pastýřek. Děláš chybu, že mi ubližuješ, pokud jsi stejné rasy. Čím jsem ti ublížila? Sbírala jsem jen ovoce.“ „Chceme odpověď na pár otázek. A ty nám na ně budeš odpovídat.“ Pozvedl znovu ruku. Tentokrát se vzdala. – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253260
B R I A N W. A L D I S S
„Jsem Pastýřka. Pasu zaskáče. Nebojuji a neodpovídám na otázky. Pokud chcete, mohu vás dovést ke svému rodu.“ „Pověz nám, kde žije tvůj rod.“ „Obýváme okraj Černého jícnu, jen kousek cesty odtud. Jsme mírumilovní. Nikdy nikomu neskáčeme na záda.“ „Okraj Černého jícnu? Zavedeš nás tam?“ „Co zlého nám chcete udělat?“ „Nikomu nechceme udělat nic zlého. Kromě toho vidíš, že jsme jen dva. Čeho se tedy bojíš?“ Yattmur se zamračila, jako by jeho slovům nevěřila. „V tom případě mne musíte postavit na nohy a uvolnit mi ruce. Moji lidé by mne neměli vidět se spoutanýma rukama. Neuteču vám.“ „Probodl bych tě, kdybys to zkusila,“ řekl Gren. „Učíš se,“ spokojeně zazněl smržův hlas. Poyly osvobodila Yattmur od pout. Děvče si uhladilo vlasy, promnulo zápěstí a začalo stoupat. Dvojice vítězů jí šla těsně v patách mlčícím listím. Víc už nepromluvili, ale v Poylyině srdci rostly pochybnosti, tím víc, že před jejíma očima zvolna končila bezbřehá nepřetržitost fíkovníku. Sestoupili za Yattmur ze stromu. Velké, mechřivou a bobušlehem ověnčené rumiště skalních úlomků stoupalo do výše podél jejich stezky. Za ním bylo další. Přestože klesali, nahoře se stále rozjasňovalo. Znamenalo to, že tu fíkovník má daleko ke své obvyklé výšce. Větve byly stále tenčí a zkroucenější. Na poutníky dopadly sluneční paprsky. Vrcholky se úplně dotýkaly Dna. Co to znamená? Poyly tu otázku v duchu zašeptala a smrž odpověděl. „Les musí někde končit. Přicházíme k rumišti, na němž nemůže růst. Neboj se.“ „Asi se blížíme k okraji Černého jícnu. Bojím se toho jména, houbo. Vraťme se, než začneme mít problémy.“ „Nemáme se kam vrátit, Poyly. Jsme tuláci. Můžeme jedině jít dál. Neboj se. Pomohu ti a nikdy tě neopustím.“ Haluze byly příliš křehké a tenké, než aby je unesly. Yattmur seskočila a obloukem dopadla na tvrdý skalní výstupek. Poyly a Gren přistáli vedle ní. Stanuli na zemi a nejistě na sebe pohlédli. Vtom Yattmur zvedla ruku. – 106 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253260
SKLENÍK
„Poslouchejte! Zaskáči se blíží,“ zvolala, když les zaduněl jako při lijáku. „To jsou zvířata, která loví můj rod.“ U paty skalního výstupku se rozprostírala rovina. Nebyla to žádná odporná bažina plná hniloby a smrti, před níž byli Gren i Poyly tak často varováni, když ještě byli součástí tlupy. Byla červenavě černá, podivně rozpukaná a potrhaná jako zamrzlé moře. Rostlo na ní jen málo rostlin. Zdálo se, jako by měla vlastní zkamenělý život. Byla poseta pokřivenými otvory, jež připomínaly zmučené pupky, oční důlky, ústa. „Ty skály mají zlé tváře,“ zašeptala Poyly zahleděná dolů. „Ticho! Jdou tudy,“ řekla Yattmur. Když tak vyhlíželi a poslouchali, z hloubi lesa vyběhlo nezvyklým cvalem stádo podivných stvoření a rozsypalo se po poďobaném terénu. Ty chlupaté bytosti byly rostliny, které se během bezbřehých tisíciletí vycvičily k primitivnímu následnictví zaječí rodiny. Běhaly zvolna a neohrabaně v porovnání s druhem, který nahradily. Vláknitá stehna jim hlasitě skřípala a zaskáči se za běhu převalovali z boku na bok. Zaskáč měl nepřehlédnutelnou hlavu s lopatovitou čelistí a velkýma ušima. Zbytek těla však neměl výrazný tvar ani barvu. Přední tlapy připomínaly ubohé, malé a nešikovné klacíky. Zato zadní pár byl značně delší a ze své zvířecí předlohy si zachoval alespoň něco ladnosti. Gren a Poyly z toho rozuměli máločemu. Pro ně byli zaskáči jen podivným, dříve neznámým druhem tvora s nepochopitelně špatně zformovanýma nohama. Pro Yattmur byli něco víc. Ještě se ani pořádně neobjevili na dohled, když odmotala od pasu provaz se závažíčky a rozhoupala ho v rukou. Když se pod skálou rozlehlo bušení a klepání blížících se zaskáčů, zručně jím mrštila. Provaz se rozvinul do primitivní sítě se závažíčky v kříženích. Povalila tři podivná stvoření. Bleskově se sesmekla dolů, popadla zaskáče, ještě než se vzpamatovali, a přivázala je ke šňůře. Zbytek stáda se rozprášil, odběhl a zmizel. Tři chycené kusy stály pokorně s rostlinnou pasivitou. Jako by ten důkaz odvahy sňal tíži z Yattmuřina srdce. Podívala se na Grena a Poyly. Ta ji však ignorovala, ukazovala na rovinu před sebou a tulila se k příteli. – 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253260