a štíhlá věžička, druhý má zase dva oválné vchody a téměř kulatý vstup na vnitřní dvůr, který zavírá nádherná kovaná brána. Helenin dům je z celé ulice nejošklivější. Stojí až na křižovatce, podpírá ho sedm sloupů obložených kabřincem a za nimi se skrývá kavárna. Dům má dvě části, vyšší směrem do jedné ulice a nižší do druhé. Jsou propojené dvoupodlažní chodbou, v níž se nachází prádelna. Helena a Kari bydlí ve druhém patře nižší části hned nad vchodem. Mají balkon do ulice. Tuomas si jednou Heleně postěžoval, jak dům vypadá, ale teta řekla, že pro ni to nemá moc velký význam. „A není příjemnější bydlet v takovém domě, odkud je vidět nějaký krásný, než v pěkném a dívat se z okna na ošklivý?“ Tuomas by tu chtěl bydlet, projít všechny bloky domů a každičký park. Naučil by se příběhy soch a krátké povídání o každé ulici jako Helena. Poradil by ostatním, kde jsou místa s nejlepším výhledem, ačkoliv sám by byl na okolí tak zvyklý, že by si ho už nevšímal. Jezdil by tramvají jako nic a nevyhlížel by, jestli má vystoupit teď, nebo až na příští zastávce. Už si zastávky natrénoval, vypůjčil si Heleninu bílou hůl, na oči si nasadil svoje sluneční brýle a celý den se zadarmo vozil po městě. Nikdo po něm invalidní průkaz nechtěl. Tady by se naučil mluvit s turisty španělsky a francouzsky a holandsky, jelikož na sever jezdí jen Němci, co hledají místa bitev z poslední války. Přišli i do ateliéru a vyptávali se, jestli tam babička ještě pracuje. Tuomas se podle mapy v Kariho telefonním seznamu naučil celé město, aby se nikoho nemusel vyptávat na cestu. Udělalo na něj velký dojem už to, že se město nevešlo na jednu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252965
dvoustranu jako jeho domovské městečko, ale zabralo desítky a desítky stránek. Se žárlivostí sledoval, kde se silnice na mapě noří do tunelů, jak se železnice klikatí v úzkém úžlabí nebo jak pozoruhodná jména tu místa mají. Apollonova ulice. Stará dlážděná cesta. Rozdělovací. A tahle prázdnota. Jako kdyby tu celé město bylo jen pro něj. Dole u dveří vydoluje klíč ze zadní kapsy džínů. Helena mu vysvětlovala, jak ho musí do venkovních dveří zasunout opačně než do vnitřních, ale Tuomas se jí neodvážil říct, že to je vidět. Zasune klíč do zámku a tahem dveře otevře. Harmonika zmlkne uprostřed slov prastaré sosny jen tobě ať pějí. Shora přes zábradlí vyhlíží Helena. Naslouchá. Má na sobě jen světlou spodničku a podprsenku. Neučesala se. „To jsi ty, Tuomasi?“ Tuomas neodpoví, jen z ulice proklouzne do chodby domu.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252965
BEZ K Ř ÍDEL N EMOHU
„Tady, chyť to.“ Tatínek mi něco vloží do ruky. Úzký dřevěný špalík se zaoblenými hranami. Kolem něj namotaný provázek. Cuknu s ním. Druhý konec provázku vede ke sklizenému poli. Vítr přináší vůni chladného lesa. Špička nosu mi mrzne. Brzy začne sněžit. „Co to je?“ Johannesův hlas je slyšet z dálky ze strniště. „To brzo pochopíš!“ Vítr povlává lemem šatů. Je mi zima. Náhle se provázek napne a cukne špalíkem. Zachytím ho těsně, než mi vyletí z ruky. Tatínek se směje. „Jen jsem to zkusil,“ chechtá se Johannes. „Drž to pevně! Je to, Johannesi, připravený?“ „Je.“ „Tak to vyzkoušíme.“ „Co to je?“ ptám se, ale vím, že tatínek neřekne, co zkraje týdne po večerech kutil u ponku v kotelně. Proč už to Johannes ví, ale já ne? 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252965