vločky, cokoli, co má větší cenu než písek,“ požádala. „Něco za něco. Souhlasíte?“ Nahlas jsme odpověděli: „ano“, „s radostí“, „cokoli potřebujete“. Žena se široce usmála a pokynula bubeníkovi. Ten začal hrát o něco hlasitěji, ale pomaleji, aby nás vtáhl do děje. Mwitova paže mě objala ještě pevněji. „Tady jste daleko od centra konfliktu,“ začala vypravěčka a spiklenecky naklonila hlavu. „Vidím to na množství, v jakém jste přišli. Ale víc tohle město nepotřebuje.“ Bubeník přidal na tempu. „Dnes vám budu vyprávět z minulosti, současnosti i budoucnosti. Očekávám, že se podělíte s rodinou a přáteli. Nezapomeňte na děti, až budou dost staré. Tenhle první příběh známe z Velké knihy. Vyprávíme si ho zas a znovu, kdykoli svět přestane dávat smysl. Před tisíci lety, když byl tenhle kraj ještě tvořen pískem a suchými stromy, se Ani rozhlédla po svém panství. Promnula si suché hrdlo. Pak stvořila sedm řek a všechny je svedla do jednoho hlubokého jezera. Z toho jezera se zhluboka napila. ‚Jednoho dne,‘ pronesla, ‚vytvořím sluneční svit. Ale teď nemám náladu.‘ Otočila se a usnula. Za jejími zády, zatímco odpočívala, vyskočili ze sladkých řek Okekové. Byli agresivní jako ženoucí se voda, neustále chtěli jít kupředu. Staletí míjela a Okekové se rozptýlili po Anině kraji, kde tvořili, vy užívali, měnili, šířili, pojídali a množili se. Byli všude. Doufali, že jimi postavené věže jsou tak vysoké, že dloubnou do Ani a získají její pozornost. Postavili stroje, které fungovaly na juju. Zápasili spolu a vynalézali. Ohýbali a překrucovali Anin písek, vodu a vzduch, brali její tvory a měnili je. Když si Ani odpočinula natolik, aby mohla stvořit sluneční svit, otočila se. To, co spatřila, ji vyděsilo. Vztyčila se v celé své impozantní a rozzlobené výšce. Potom sáhla mezi hvězdy a přitáhla ke svému kraji slunce. Okekové se skrčili. Ani ze slunce vyndala Nuruy a postavila je na zem. Téhož dne si květiny uvědomily, že mohou kvést. Stromy pochopily, že mohou růst. A Ani uvrhla na Okeky kletbu. ‚Otroci,‘ řekla Ani. V záři nového slunce se zhroutilo skoro všechno, co Okekové postavili. Něco z toho ještě máme — počítače, přístroje, předměty
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252911
na nebi, které s námi občas mluví. Nuruové dodnes ukazují na Okeky a říkají otroci a Okekové musejí sklonit hlavu a souhlasit. To je minulost.“ Bubnování zpomalilo a několik lidí, včetně Mwity, vložilo peníze do kalabasy. Já jsem zůstala na svém místě. Velkou knihu jsem četla mnohokrát. Přímo na tomhle příběhu jsem se učila číst. Ve chvíli, kdy jsem ho dokázala přečíst bez potíží, jsem ho už také nenáviděla. „Zprávy, které přináším ze západu, jsou poměrně čerstvé,“ pokračovala vypravěčka. „Učili mě mí rodiče, kteří byli také vypravěči, stejně jako jejich rodiče. Má paměť zná tisíce příběhů. Můžu vám z první ruky vyložit, jak to vypadalo v Gadi, mé vesnici, když začalo vraždění. Nikdo netušil, že něco takového propukne. Mně bylo osm let a viděla jsem zemřít svou rodinu. Pak jsem utekla. Mého otce a bratry zabili mačetami. Já jsem se tři dny schovávala ve skříni.“ Ztišila hlas. „Zatímco jsem se schovávala, Nuruové v té místnosti opakovaně znásilňovali mou matku. Chtěli počít ewu dítě.“ Pohlédla na mě a na Mwitu. „Matce to zlomilo mysl a příběhy, které v ní nosila, se začaly valit ven. Krčila jsem se ve skříni a poslouchala, jak vypráví všechny příběhy, kterými mě konejšila, když jsem byla malá. Ty příhody se otřásaly v rytmu mužů, kteří do ní násilně vstupovali. Když skončili, odvlekli ji. Už jsem ji nikdy neviděla. Nepamatuji si, jak jsem si sbalila věci a utekla, ale nějak se to stalo. Nakonec jsem našla ostatní. Vzali mě s sebou. Je to už mnoho let. Nemám děti. Má větev vypravěčů se mnou vymře. Nesnesu na sobě mužské ruce.“ Chvíli mlčela. „Zabíjení pokračuje, ale tam, kde bývalo plno Okeků, už jich mnoho nezbývá. Za pár desetiletí nás na svém území úplně vyhladí. Bývalo to i naše území. Povězte mi, je správné, že si tu spokojeně sedíte, zatímco se to děje? Tady jste v bezpečí. Možná. Možná si to jednoho dne rozmyslí a přijdou na východ, aby dokončili to, co začali na západě. Můžete před mými příběhy a slovy utéct, nebo…“ „Nebo co?“ zeptal se nějaký muž. „Je to zapsáno ve Velké knize. Jsme tím, kým jsme. Vůbec jsme se neměli bouřit! Ať za to ti, kteří to zkusili, také zemřou!“ „A kdo to tam zapsal?“ opáčila vypravěčka. „Navíc, mí rodiče neměli s hnutím nic společného. Ani já ne.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252911
Byla jsem rozpálená vzteky. Ona jen vyprávěla příběh našeho takzvaného stvoření. Nevěřila mu. Co si ten chlap myslí o mně a Mwitovi? Že si svůj úděl nějak zasloužíme? Že si Mwitovi rodiče zasloužili smrt? Moje máma si zasloužila být znásilněna? Mwita mi mnul ramena. Kdyby tam nebyl, křičela bych na toho chlapa i na všechny, kteří by ho bránili. Byla jsem toho plná — plná ran —, jak jsem měla ostatně brzy zjistit. „Ještě jsem neskončila,“ řekla vypravěčka. Bubeník hrál v mírném tempu. Potil se, ale stále ji sledoval. Bylo snadné všimnout si, že je do ní zamilovaný. Jeho láska však byla kvůli její minulosti odsouzená k záhubě. Nejvíce se přiblížil doteku s ní nejspíš skrze rytmus bubnů. „Tak jako jsme byli zatracení v minulosti a současnosti, tak budeme v budoucnosti zachráněni,“ pokračovala vypravěčka. „Existuje proroctví, vyřčené nuruským jasnovidcem, který žije na ostrůvku v bezejmenném jezeře. Říká, že přijde Nuru a způsobí, že Velká kniha bude přepsána. Bude velmi vysoký, s dlouhými vousy. Jeho chování bude mírné, ale bude mazaný a plný síly a divokosti. Bude to čaroděj. Až přijde, nastane dobrá změna pro Nuruy i Okeky. Když jsem odcházela, všichni toho muže hledali. Zabíjeli všechny vysoké Nuruy s plnovousem a mírným vystupováním. U všech se ukázalo, že to byli léčitelé, ne rebelové. Mějte víru, naděje existuje.“ Nikdo netleskal, ale kalabasa se rychle naplnila. Nikdo ani nezůstal, aby si s vypravěčkou ještě promluvil. Nikdo se na ni ani nepodíval. Lidé odcházeli mlčky, zamyšleně a kráčeli rychle. Já jsem také chtěla jít domů. Z jejích příběhů jsem se cítila špatně a provinile. Mwita si s ní chtěl promluvit první. Přišli jsme blíž a vypravěčka se široce usmála. Já jsem civěla na její krabí krunýřek. Vypadal jako spirála ze ztvrdlého chlebového těsta. „Dobrý večer, ewu děti. Přijměte mou lásku a úctu,“ pozdravila nás laskavě. „Děkujeme,“ řekl Mwita. „Já jsem Mwita a tohle je moje družka Onyesonwu. Vaše příběhy nás zaujaly.“ Družka? pomyslela jsem si pobaveně. „Kde jste slyšela o tom proroctví?“ zeptal se Mwita.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252911