znat detaily ošacení jednotlivých jezdců a i jim bylo možné postupně i do tváří pohlédnout. Oba muži, které jsme doprovázeli při jejich návratu z ranní projížďky, teď stáli jako zkamenělí na východní předsunuté baště. Zcela zkoprnělí snad doufali, že se jim to zdá? Jako by počet zbrojných jezdců doprovázejících hosta několikanásobně převyšoval běžnou jednotku… A ty praporce v českých barvách – no ano, nebylo pochyb… První se vzpamatoval starší z mužů, muž zeleného erbu, pan Záviš: „Bránu dokořán a připravte slavnostní přivítání,“ zaburácel mohutným hlasem. Vojáci i čeledínové se pohoršeně podívali směrem k věži, odkud rozkaz přišel. Pánové by neměli tolik pít, myslel si kdekdo. Ale další rozkaz na sebe nenechal dlouho čekat: „Záložní oddíle, k nástupu!“ Záviš se otočil půlobratem k Damiánovi a přes vážnost situace se znovu rozesmál. „Ráčejí zavřít hubu, pane správče. Nebo se jim král podívá na zoubek, a to bych vám zase úplně nepřál.“ Šlechtic ještě bodře po vojácku doporučil zrychlit pohyby a už se sám postavil do velení nastoupeného oddílu: „K uvítání královského majestátu – na praporec vlevo – vlevo hleď!“ Ano, nebylo pochyb. V čele očekávané družiny překvapivě vjížděl na hradní nádvoří zeměpán, Dei gratia Boemiae rex, král český Václav, toho jména Druhý. Damián stál pořád nevěřícně na ochozu strážní věže. Záviš, otčím a rytířský vzor králův, se šibalsky naklonil k vládci a něco mu krátce řekl. Pak halasně, aby všichni slyšeli, zatroubil směrem k věži: „Pane Damiáne, dovolíte-li, aby vás váš král na věži navštívil a pozdravy mnohé osobně vyřídil?“ Teprve teď se mladý správce hradu vzpamatoval, seběhl na nádvoří, v pokleku zdravil mladého krále a prosil za odpuštění pro svou nezdvořilost. Václav, zjevně v dobrém rozmaru, se naoko zdráhal. To není jen tak, nepozdravit krále. To může napravit jen, …, jen… jen ta světlá krasavice u dámského křídla paláce stojící: „Jen má-li však dobrou povahu,“ zvolal král a dvůr plný lidí křičel nadšením. Už bylo jasné, co Záviš šeptal panovníkovi.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252692
Uvítání královského hosta na hradě Wogastisburgu pak už probíhalo podle všech pravidel, ovšem mimořádně srdečně. Nyní, vlastně už v podvečer, hlavní aktéři seděli na rozprostřených kožešinách ve sněmovním sále a hleděli otevřeným oknem na připravující se západ slunce. Už měli za sebou úřední hovor o hospodářských záležitostech přestavby hradu a o jeho další utajené existenci. Zde, v Severních horách nikdo nečekal umístění bájného sídla slovanských předků a nikdo nečekal také významnou vojenskou pevnost v zádech útočícího pravděpodobného nepřítele. Vlastně už zbývaly jen dvě otázky, které měli probrat. Ani jednomu se nechtělo začít s tím, co považovali za velmi delikátní věc, kvůli které sám král vážil dalekou cestu. A také byli přítomni správce hradu mladý pan Damián a jeho přítelkyně. To nebývalo obvyklé a zaslouží si aspoň stručné vysvětlení. Damián i Johanka byli chráněnci českého krále. Oba byli před deseti roky přítomni ve skupině dětí nejvěrnějších velitelů Přemyslova nešťastného vojska na Moravském poli, a tak nejen Damián, ale i Johanka, kteří mezitím utvořili mladý hezký pár, viditelně osudově zamilovaný a žijící tady v horách jen pro sebe, směli být přítomni a neformálně hovořit i v přítomnosti krále, přestože jejich společenské postavení tomu pochopitelně zdaleka neodpovídalo. Při takto neformálním sezení se král Václav také nerozpakoval obrátit se přímo na dívku: „Jak se ti zde žije s Damiánem, Johanko? Nemám zakročit, není příliš troufalý?“ naoko přísně se ptal král, takto oblečený jen podomácku v haleně a kožených nohavicích – vlastně vrstevník obou mladých lidí. Z celé společnosti se věkově vymykal jen pan nejvyšší komoří Záviš z Falkenštejna. Jak jsme ho dříve poznali, i u něho byl však věk jen minimální překážkou v kontaktu s lidmi. Johanka způsobně a přímo odpovídala, trošku se červenala, připadalo jí, že všechny zajímá především její a Damiánovo soužití. A jakou že má asi Johanka povahu. Byl to poměrně dobrý odhad. „Máš-li ty dobrou povahu, Johanko?“ rozpustile se ptal král. Johanka se trošku zlobila, že Záviš s Damiánem krále nechali chvilku tápat, než mu vysvětlili pravý stav věcí, ale pak se té jednoduché otázky s přehledem zhostila. Potom Johanka krále požádala, zda mu smí vyložit svůj poslední astrologický objev. Měla poměrně bohaté zkušenosti a hluboké znalosti v této disciplíně
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252692
a král milerád souhlasil. Však to, co se dozvěděl, mu vyrazilo dech. Johanka mu vyprávěla, že v tomto roce před několika málo týdny se narodila v jisté severní zemi královským rodičům dcera, princezna. Dostala jméno Richenza a podle Johančiných propočtů – a všichni věřili jejím závěrům – měl být jejím budoucím osudem Pražský hrad… Václav chvilku hleděl z okna, pak pozoroval své společníky, jako by čekal zase výbuch smíchu nad tím podařeným vtipem, a nakonec dal pokyn k ukončení večera. Ráno se pojede brzy. Ještě na nějaký čas zůstal s králem pan Záviš a měli dokonce místy vzrušenou debatu, ale pak i komoří vyšel na chodbu. Ještě se zeptal mezi dveřmi: „Kdy jim to ráčíš oznámit, Milosti?“ „Při odjezdu,“ odvětil král. Na druhý den časně ráno bylo vše nachystáno k návratu zpátky do Prahy. Král ještě popojel směrem k Johance a cosi jí šeptal. Dívka se pak rychle vzdálila a při návratu vložila králi do rukavice svitek pergamenu, na kterém byly nějaké snad arabské značky. Král si svitek uschoval a vzhledem k tomu, že se tento pramen dochoval do dnešních dnů, víme, co bylo tím tajemným vzkazem. Vlastně to nebyl vzkaz – na pergamenu byl nakreslen a popsán horoskop princezny Richenzy, později druhé Václavovy manželky. Pak už jen signál a družina projíždí otevřenou bránou Wogastisburgu. Poslední král. Zprudka se otočil a vzkřikl na Damiána: „Život zachovat všem!“ Je třeba říci, než půjdeme v našem příběhu dál, že osudy těchto čtyř lidí se v krátké budoucnosti velmi zásadně změní: Co se zdálo být nerozlučné, stane se škrtnutím pera minulostí. A co bylo považováno za dokonalé, bude od kořenů vyvráceno. Koho by napadlo, že za několik měsíců bude pan Záviš v poutech před Hlubokou poslouchat rozsudek smrti podepsaný králem Václavem. Koho by napadlo, že Johanku odvleče kamsi do neznáma horda zdivočelých lapků. Koho by napadlo, že Damián zůstane v Severních horách nadlouho sám? Sotva královský průvod zmizel v hustém porostu, osedlal Damián koně a pozdraviv svou dívku, odjel v doprovodu dvou vojáků do chatového tábora party
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252692