Jaroslava Černá • Vladislav II.
„Ne, příteli, myslím na tebe, na tvůj sňatek.“ Biskup pozorně sledoval, jak vévoda návrh přijme. „Jak jen můžeš, příteli?“ Vladislav se k němu otočil s nepochopením a bolestí v očích. „Ty, který nejlépe víš… žádná jiná nemůže být jako Gertruda.“ „Nemluvím o lásce, drahý příteli, ale o sňatku ve tvém zájmu a zájmu českých zemí.“ „Ty víš, o čem mluvíš, je to tak? Už máš své plány! Znám tě! Potřebuješ mě přesvědčit, abych se znova výhodně oženil,“ pochopil Vladislav. „Je to tak,“ přikývl biskup. „Ty dobře víš, pane, že jsem ti vždy dobře radil a nikdy mi nešlo o vlastní prospěch. Přijmi i teď moji radu a dobře se rozhlížej, která z dívek by mohla být tvému srdci a postavení milá. A když nebudeš vědět, naznačím ti.“ „Tys už mi nevěstu vyhlédl!“ žasl Vladislav a znova se pousmál. „Ty jsi vždy o krok přede mnou. Ale jestli se mi nebude líbit, jestli bude ošklivá…“ Teď se zase usmál biskup Daniel a vítězným pohledem se zahleděl na Děpolta. Snad to vyjde, dal najevo kníže lehkým přikývnutím. Ve stejném čase „Jak krásný je dnes den!“ Judita se rozhlížela z okna honosného říšského sídla, protože se nesměla otočit do místnosti, dokud ji starší sestra Cecilie sama nevyzve. „Na nebi není ani mráček a lidé začali slavit tvůj velký den už dnes. Všude to jásá…“ „To víš, poddaní se rádi zadarmo najedí a vypijí všechno, co jim král nechal připravit. Někdo také musí v ulicích přihlížet příjezdu významných hostů a každému zvlášť pro98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252682
Jaroslava Černá • Vladislav II.
volávat slávu. To se lidu obzvlášť líbí, alespoň mají pocit, že se můj sňatek týká i jejich životů. Proč by se neradovali, když vlastně plní vůli svého krále. Fridrich si přeje, aby si zítřejší slavnostní den užili všichni poddaní, potřebuje, aby ho chválili.“ Cecilie se na chvíli odmlčela. „Už? Už se mohu otočit?“ dotírala Judita netrpělivě. „Ještě ne, vydrž.“ „Cecilie,“ ozvalo se najednou od okna. „Miluješ svého nastávajícího manžela? Opravdu se vdáváš z lásky?“ Nebylo to vidět, ale Judita vycítila, jak sestra ztuhla. „Jistě,“ ozvalo se po krátkém zaváhání. „Oldřich je velmi milý a pozorný a myslím, že bude dobrý manžel. A je to český kníže, takže se brzy po svatbě vydáme do českých zemí, kde mu vládnoucí vévoda přislíbil údělné území.“ „Nevdáváš se tedy pouze na přání krále Fridricha, který si chce tvým sňatkem pojistit spojenectví v Čechách?“ „Víš, Judito, mnohokrát jsem o tom s Fridrichem mluvila a on opravdu předpokládá, že by se Oldřich mohl jednou posadit na přemyslovský trůn. Jenže teď na něm sedí Vladislav…“ „Ten Vladislav, kterého Oldřich tak moc nenávidí a ani Fridrich si k němu nenašel cestu?“ „Ten,“ kývla Cecilie, i když ji Judita nemohla vidět. „Ten Vladislav, vévoda českých zemí, který právě vjíždí na nádvoří?“ odtušila Judita podle praporců a znaků českých zemí. „Na tvém místě bych neváhala a provdala se spíše za vládnoucího knížete,“ prohlížela si jezdce v čele českých pánů. „Je to velmi sebejistý a přitažlivý muž,“ dodala pouze pro sebe, protože Cecilie už sestru nevnímala. „Tak už! Můžeš se otočit!“ vykřikla nadšeně, a když se na ni mladší sestra zahleděla, hned věděla, že zkouška jejího svatebního roucha dopadla dobře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252682
Jaroslava Černá • Vladislav II.
„Sestřičko! Jsi nádherná nevěsta!“ Juditě chyběla slova, a tak se k sestře rozběhla a pevně ji objala. „Tak moc ti přeji, abys byla šťastná a tvůj manžel tě miloval,“ zašeptala Cecilii do účesu pod závojíčkem a měla co dělat, aby se nerozplakala. „Zítra budeš tou nejkrásnější princeznou. A celé město bude slavit s námi!“ dodala dojatě, protože z nádvoří doléhal jásot až do komnaty, kde se nevěsta připravovala na svůj velký den. Druhý den na svatební hostině Slunce se klonilo k západu, ale ve velké, velkolepě vyzdobené hodovní síni to pravé veselí teprve začínalo. „Jsi šťastná, je to vidět, vždyť jen záříš,“ zašeptala Judita Cecilii. Ale když jí v hlučné síni přitiskla rty až téměř k uchu, nevěsta ucukla a naznačila sestře, aby společně vyšly ze síně do zahrady. „Jsem šťastná s tebou,“ konečně mohla dát Judita najevo své pocity a znova, už poněkolikáté sestru objala. „Bude se mi po tobě stýskat.“ „I ty mi budeš, sestřičko, chybět, ale musím manžela následovat do Čech. Pořád mě přesvědčuje, že jednou se posadíme na knížecí trůn, jenže zatím budeme spravovat jakési území na východě země.“ „Ale Vladislav, ten vládnoucí Přemyslovec je také velmi pohledný,“ zasnila se Judita. „Všimla sis, že mají oba světlé řídké vousy?“ „Taky jsou to bratranci, jenže v lásce se nemají. Oldřich Vladislava doslova nenávidí.“ „Škoda,“ pokrčila Judita rameny. „A mně se tak líbí. Jenže bych se nemohla provdat za někoho, kdo je nepřítelem tvého manžela.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252682