pampeliškami, až vypadala jako obraz nějakého bláz nivého malíře, který na šedivě nudný podklad bez roz myslu rozstříkal jednu barevnou skvrnku vedle druhé. Automobilů na konci těch sedmdesátých let ještě moc nejezdilo, zvlášť ne na venkově, takže ty květy tam oby čejně ležely dlouho, zvadly, seschly a zůstaly tam, do kud je neodvál vítr nebo nespláchl déšť. Tenhle zvyk letních vycházek udržoval Vácha po celé roky. Celá ves o něm věděla. Znala ho i moje ba bička. Bydlela skoro na konci vesnice, za jejím dom kem se šedivou eternitovou střechou byla už jen prvo republiková vilka Novotných a třešňová alej začínala hned za koncem jejich plotu. Jenže já o těch vycházkách nevěděla nic. Netušila jsem ani to, že v té době nikdo jiný ze vsi třešňovou cestou kvůli němu nechodí. Babička bydlela daleko od nás, jezdili jsme k ní málo. Pokaždé jen na pár hodin odpoledne v sobotu nebo v neděli. Na delší dobu ni kdy. A taky jsem tu nikdy předtím nebyla sama, bez mámy a bez táty. A navíc na tak dlouho. To až teď.
[ … ] Jak jarní počasí nabíralo na síle a slunce každý den přidávalo na teploměru za oknem nějaký ten dílek na víc, chovala se babička divněji a divněji. Co chvíli se zarazila, třeba při uklízení nebo vaření, a vzhlédla k oknu, kterým bylo vidět na cestu. To nikdy předtím nedělala. „Petruško, pojď domů! Hned. Nastydneš!“ začala mě navíc honit v ty dny ze dvorku, ačkoli celé týdny před
kostelnice 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252551
tím mě v klidu nechávala lítat po rozmáčeném trávní ku, s vlasy rozčepýřenými studeným větrem. Podvolo vala jsem se tak neochotně, jak to jen dokáže sedmi leté dítě. Ale babička byla neoblomná: „Domů!“ Když jsem se ani přesto nepohnula, zůstala stát ve venkovních dveřích a lamentovala: „Že to povím mámě s tátou, až přijedou? Povím jim, že neposlou cháš! A nepustím ti večer v televizi pohádku!“ Ale když jsem se ani tak nehýbala, vyběhla, chytla mě za ruku a dovlekla do síně a pak zabouchla venkovní dveře. Starého Váchu jsem tak poprvé uviděla přes okno. Bylo to hned druhý den. Ven jsem nemohla, protože babička venkovní dveře zamkla, a tak jsem se courala po domě. Babička mě celou dobu držela na druhém konci domu, kde byla okna do zahrady a ne na cestu, jenže kolem poledního usoudila, že už je pozdě i na Váchu a ona taky musí někdy udělat oběd. Usadila jsem se v kuchyni na otomanu u okna a po slouchala, jak babička krájí cibuli pod kůzlečí mozeček, nůž při každém říznutí rytmicky narážel do prkénka. Vtom jsem ho zahlédla. Šel po vzdálenějším okraji cesty, hůlku kdovíproč táhl za sebou, takže za ní ve škváře zůstávala vyrytá čára, a nohama obutýma do černých bagančat rozvi řoval prach. A až na tu hůlku a boty byl docela nahý. Úžasem jsem otevřela pusu dokořán a zůstala na něj zírat. Musela to být jeho první letošní vycházka, pro tože kůži měl mrtvolně bílou, jen sem tam na ní ležely mapy našedlých stařeckých skvrn. Víc než nahota mě ale překvapila podivná nesouměrnost jeho těla. Velká hlava seděla na krátkém krku, pak následovala úzká
lidmila kábrtová 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252551
ramena a poměrně drobný hrudník, který kdysi mu selo pokrývat husté černé ochlupení. Dnes z něj zbyly jen bílé zacuchané chomáče, které už dávno nepřipo mínaly mužnou slávu. Potom přišlo břicho. Obrovitý monstrózní vak, visící v záhybech kůže přes boky tak, že mu zakrýval třísla a částečně i penis. Že takový orgán Vácha má, bylo vidět jen proto, že šel docela rychle a úd se mu klinkal ze strany na stranu a občas se z té změti kůže nabobtnalé tukem vynořil ven. Dál následovaly nohy, hubené a křivé, celé porostlé chlupy. „Petro, mazej odtamtud!“ zaječela babička, když si všimla, kam se dívám. „Že se nestydí, dědek starej, bláznivej!“ vztekle mrskla vařečku do hrnce s polév kou, až tekutina vyšplíchla na rozpálenou plotýnku a kapky na ní začaly zuřivě poskakovat. Pak se vrhla ke mně a dlaněmi mi zakryla oči. Ruce se jí klepaly. „Furt si na něj dávat takhle pozor, kdo to má uhlí dat! Vždyť je to léto co léto! Promenáduje se na očích všem a je mu to jedno. A nahlásit to? Komu? A k čemu by to bylo… k čemu by to vůbec bylo… Je to zaslouži lej soudruh… zasloužilej… Všichni to vědí… všichni… A ještě navíc ty do toho všeho. Vaši tě tu nechali jen tak, než si to prý mezi sebou vyřeší… a co já si tady s tebou mám počít…“ lamentovala, křičela, sípala, vy rážela ze sebe slovo za slovem, těžce, namáhavě, až pak už nemohla mluvit a jen otevřenými ústy lapala po dechu. Tiskla mě a rukama svírala celý obličej. A pak náhle zmlkla, rozbrečela se a bezvládně spustila paže do klína. Byla jsem z ní víc udivená než z toho nahého starce. Nevěděla jsem, o čem to mluví. Ale na nic jsem se ne
kostelnice 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252551