9. V Simonově nemocničním pokoji v Sanfranciské všeobecné je dvanáct postelí. Na dveřích visí laminovaná tabulka s nápisem MASK A PLÁŠŤ RUK AVICE JEHLY DO PEVN ÝCH KR ABIC ZÁK AZ VSTUPU TĚHOTN ÝM ŽENÁM – a menší se slovy ŽÁDNÉ K VĚTINY. Klára a Robert zůstanou v Simonově pokoji přes noc, spí vsedě na židli. Jeho postel od té vedlejší odděluje tenký bílý závěs. Simon se tam nerad dívá: pacient, bývalý šéfkuchař, je teď kost a kůže: nedokáže v sobě nic udržet. Za pár dnů je postel zase volná a zástěnou pohybuje lehký vítr. Robert řekne: „Musíš to povědět své rodině.“ Simon vrtí hlavou. „Nesmějí se dozvědět, že jsem takhle skončil.“ „Ale tys neskončil,“ namítne Klára. Na klíně má horu brožur – Když má přítel rakovinu; Láska, ne odmítnutí – a v očích neupřímný pohled. „Jsi přece tady, s námi.“ „Jo.“ Simonovi se těžko polyká: žlázy v krku má zvětšené. Jednou večer, když Robert s Klárou odejdou do bufetu pro něco teplého k jídlu, se Simon se rychle přesune ke kraji postele a sáhne po telefonu. Je mu stydno, když si uvědomí, že dokonce ani nezná Danielovo číslo, ale Klára nechala na židli spoustu svých věcí, včetně tenkého červeného adresáře. Daniel se ozve po pátém zazvonění. „Dane,“ řekne Simon. Chraptí a v levé noze mu škube, ale zaplavuje ho vděčnost.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252532
Dlouhé ticho, pak Daniel promluví. „Kdo volá?“ „To jsem já, Danieli.“ Odkašle si. „Simon.“ „Simon.“ Další pauza. A protahuje se tak dlouho, že – jak Simon ví – neskončí, pokud ji nepřeruší on sám. „Jsem nemocný,“ řekne. „Jsi nemocný.“ Kratičká odmlka. „To mě mrzí.“ Daniel si od něj udržuje odstup, jako by byl cizí. Jak dlouho už spolu nemluvili? Simon se pokusí představit si, jak asi vypadá Danielův obličej. Je mu čtyřiadvacet. „Co děláš?“ zeptá se Simon – udělá cokoli, jen aby bratra udržel u telefonu. „Jsem na medicíně. Právě jsem se vrátil ze školy.“ Simon v duchu vidí, jak se dveře hlučně otevírají a zavírají, procházejí jimi mladí lidé s batohy. Je to uklidňující vidina, díky ní by snad dokázal usnout. Kvůli bolestem nervů a cukání ve svalech probdí větší část noci. „Simone?“ zeptá se Daniel o poznání přívětivěji. „Můžu pro tebe něco udělat?“ „Ne,“ odpoví Simon, „nedá se dělat nic.“ Byl by rád věděl, jestli se Danielovi ulevilo, když zavěsil. Červen třináctého. Dva muži ze Simonovy chodby v noci zemřeli. Jeho novému spolupacientovi, mladíkovi asijského původu, který nosí brýle a věčně se ptá po své matce, nemůže být víc než sedmnáct. „Kdysi mi jedna žena řekla, kdy umřu,“ vypráví Simon Robertovi, usazenému jako vždycky na kraji jeho postele. „Žena?“ Robert si poposedne blíž. „Jaká, zlato? Sestřička?“ Simon je malátný. Na bolesti dostává morfium. „Ne, žádná sestřička. Ta žena přijela do New Yorku. Když jsem byl ještě kluk.“ „Sy,“ vzhlédla Klára ze židle, kde mu rozmíchávala jogurt. „Prosím tě, ne.“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252532
Robert ze Simona nespouští oči. „A co ti řekla – co? Co si pamatuješ?“ Co si pamatuje? Úzké dveře s pootočeným bronzovým číslem. Utkvělo mu v paměti, jak byl byt špinavý, protože ho to překvapilo; očekával prostor, kde bude vládnout klid, asi jako kolem Buddhy. Pamatuje si balíček hracích karet, ze kterého si měl vzít čtyři, jak ho požádala. Pamatuje si, jaké karty vybral – čtyři piky, všechny černé –, a ten strašný šok, když mu to datum pověděla. Pamatuje si, jak vrávoral dolů po požárním schodišti a zpocenými dlaněmi se přidržoval zábradlí. Pamatuje si, že po něm nechtěla žádné peníze. „Vždycky jsem to věděl,“ řekne. „Vždycky jsem věděl, že umřu mladý. Proto jsem dělal to, co jsem dělal.“ „Proč jsi co dělal?“ zeptá se Robert. Simon počítá na prstech. „Proč jsem opustil mámu, za prvé.“ Zvedne prostředníček, ale mezitím ztratí nit. Mluvit, to je jako snažit se vrátit nahoru, na hladinu oceánu. Víc a víc ho to táhne směrem ke dnu, jako by věděl, co tam dole je, i když to nikomu na souši nedokáže vysvětlit. „Pšt,“ uklidňuje ho Robert a odhrne mu vlasy z čela. „Už na tom nezáleží. Na ničem nezáleží.“ „Ne. Nechápeš to.“ Simon šlape vodu; polyká naprázdno. Tohle nutně musí říct. „Na všem záleží.“ Když Robert odejde na záchod, Klára přijde k Simonově posteli. Pod očima má kruhy. Řekne: „Najdu někdy někoho, koho budu milovat tolik jako tebe?“ Vleze k němu do postele. Zhubl tolik, že se do nemocniční postele oba snadno vejdou. „Prosím tě,“ poví Simon: vlastně opakuje, co řekla, když tehdy při východu slunce stáli na střeše a všechno teprve začínalo. „Najdeš někoho, koho budeš milovat mnohem víc.“
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252532