„Ty na nás nemluv, ty špinavá chátro, nebo ti vyříznu jazyk. Radši řekni svýmu drzýmu kumpánovi, aby nám dal to, co nám slíbil!“ zařval na něj jeden z těch tří a já pochopila, že jde opravdu do tuhého. V tom se mi málem zastavilo srdce, protože mě kdosi chytil za zápěstí a druhou ruku mi přiložil na ústa, abych nevykřikla. I tak jsem ze sebe ale vydala přidušený výkřik, a to tu osobu donutilo mě rychle odtáhnout z mého úkrytu nepozorovaně za roh domu, kde se se mnou rozběhl k zadním dveřím, do kterých mě nekompromisně nacpal. Nezmohla jsem se vůbec na nic, byla jsem jako otupělá a chtělo se mi strachy brečet. Když se mi podařilo přestat se třást, uvědomila jsem si, kdo proti mně stojí. Panebože… černočerné vlasy, azurové oči se zelenými paprsky, černá košile… Díval se na mě se starostlivostí v očích a tiše se zeptal: „Jsi v pořádku?“ Byla jsem lapená v jeho očích a nedokázala mu odpovědět. Stál tu přede mnou, mluvil na mě, a přesto mi připadal, jako by nebyl skutečný. Jako by ho někdo vytrhl z mytologické knížky a snažil se mi vsugerovat, že báje nelžou. Teď, když stál tak blízko, na mě opravdu se svým éterickým vzezřením působil jako mytická bytost, která nepatří do našeho světa. „Musíš odsud odjet,“ naléhal na mě sametovým hlasem. „Není to tu bezpečné.“ Ten hlas. Já ten hlas znám, napadlo mě, ale byla jsem tak vnitřně zesláblá, vylekaná a zmatená, že mi nešlo ani myslet. V hlavě jsem měla jen explozi strachu a chaosu, která se mi tříštila do celého těla. Ten kluk na nic nečekal, popadl mě za loket a táhl mě do přední části domu, odkud se ozýval kravál s hudbou a lidi se tu dál nerušeně bavili. Netušila jsem, kam mě vede a co má v plánu, ale plně jsem se mu oddala a neprotestovala jsem, protože z jeho rychlých úvah bylo patrné, že mě chce odsud dostat, a to jsem chtěla i já. Kolem nás skotačilo a tancovalo aspoň čtyřicet lidí, ale všichni už byli tak opilí, že nás nikdo nebral na vědomí. „Mel!“ zavolal k mému překvapení na Melanii, která stála opodál s našimi kabáty v rukou a okamžitě se k nám úlevně rozběhla. Oni se znají?! „Odjeďte odsud!“ „Pořád nemůžu najít Alexandru,“ zanaříkala a zděšeně si prohlížela můj šokovaný obličej, rozevláté vlasy, poškrábanou paži a špinavé šaty.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252492
Můj zachránce se rozhlédl po domě a pak s nepochopitelnou jistotou řekl: „Je s Tatem v jeho pokoji ve druhém patře. Pohni si.“ „Jasně, jdu pro ni,“ rozhodla se bez přemýšlení a vyrazila ke schodům. „Počkej!“ zavolala jsem za ní, ale ona se ani neotočila. „Vysvětlí mi někdo už konečně, co se tu děje? Vy dva se znáte?“ „Na to teď není čas, Ellie.“ Ellie. To oslovení mnou projelo jako kulka. Zděšeně jsem zalapala po dechu a do očí se mi vehnaly slzy. „Jak jsi mi to řekl?“ Ten kluk se na mě poplašeně podíval, jako by se něčeho zalekl. Pátravě zabořil své azurové oči do mých a pak trhl hlavou do strany k domovním dveřím. A najednou jsem to zaslechla i přes hlasitou hudbu. Rány a ostré nadávky. Oni se venku začali prát! Ten čím dál tajemnější kluk mě strhl stranou přesně ve chvíli, kdy se domovní dveře rozletěly s vyrvanými panty spolu s Chrisem a jedním z těch útočníků. Oba dva přistáli na zemi v hale a bušili do sebe pěstmi tak surově, že dům ihned ovládla panika. Holky začaly hystericky ječet a kluci přispěchali mezi ně, aby toho hromotluka z Chrise sundali, ale podařilo se to až tomu kudrnatému dlouhánovi, který se přiřítil zvenčí a odhodil ho s takovou silou, až jsem tomu nechtěla uvěřit. Netrvalo dlouho, a i zbytek rváčů se dostal do domu, kde nastalo hotové peklo. Třeštila jsem na ně oči, protože ty rány, které si navzájem sázeli, byli až neskutečně tvrdé a rychlé. Ten černovlasý kluk mě v sekundě chytil kolem pasu a odtáhl dál od nich, jako bych byla hadrová panenka a přikrčil mě za komodu, zatímco sám stál a dělal mi svým tělem štít. Proč jsem měla pocit, jako by si ho nikdo nevšímal? „Co jsou zač?“ zařvala jsem na něj naplněná neřízeným strachem. „Zůstaň tady,“ přikázal mi rázně, když jsem se chtěla postavit, abych lépe viděla a já ho bez diskuzí poslechla. „Až přijde Melanie s Alexandrou, proběhněte těmi zadními dveřmi a odjeďte odsud.“ Jak to, že ty dvě znal jménem?! Jak je možné, že ho Melanie zná?! A proč mě chrání?! Kdo je to?! Měla jsem otázek plnou hlavu, ale teď na ně nebyl čas. Ten nejdrsnější z útočníků, svalnatý a děsivý, v jednu chvíli namáčkl Adama na kartonovou zeď s takovou silou, že se pod tíhou jeho zad v tom místě rozdrtila, ale Adam ani nemukl a dal mu kolenem do břicha tak zuřivě, že ho zaskočil a další nemilosrdná rána padla přímo
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252492
do jeho obličeje. A pak další a další, ale svalnatý útočník i tak vykazoval, že má energie ještě dost. Nedokázala jsem z těch dvou spustit oči, a i když jsem si to nechtěla připustit, měla jsem o Adama příšerný strach. Stejně jako o Chrise a o ty dva jejich kamarády, kteří se rvali se stejnou neunavitelnou vervou. Všichni už měli po tělech několik krvavých ran, ale nejvíc to schytával Chris, který byl viditelně ze všech sedmi rváčů nejslabší. V hloučku za sedačkou se schovávaly ubrečené dívky a ty, kterým se podařilo přes tu rvačku zázrakem bez úhony dostat, vyběhly s křikem ven. Všude kolem nás lítaly kusy nábytku a ti z kluků, kteří se taky pustili do boje, toho po chvíli nechali, protože hodně z nich dostalo jedinou ranou takovou nakládačku, že jen nevěřícně stáli opodál a drželi se za bolavá místa, zatímco ostatní běhali splašeně kolem a hledali úkryt. Bylo to tu jako na bitevním poli bez pravidel. Všimla jsem si, jak ze schodů seběhl Tate, který neváhal svým kamarádům okamžitě pomoct a vrhl se přímo do centra dění na jednoho z těch tří padouchů, který právě mrskl Chrisem o konferenční stůl, který se celý zbortil a škaredě poškrábal Chrise střepy. Konečně se na schodech objevily Melanie s Alexandrou, která když tu scénu spatřila, celá zbledla a zkameněla, takže ji Mel musela z těch schodů tlačit násilím. „Běž!“ rozkázal mi můj zachránce a já bezmyšlenkovitě vystřelila ze svého úkrytu. Proběhla jsem halou ke schodům a popadla Alexandru s Melanií za ruce. „Honem, musíme odsud zmizet.“ Hlavním vchodem se jít stále nedalo, takže jsem je v běhu vedla do zadní části domu, kde jsme vyběhly zadními dveřmi na neosvětlený pozemek a tam už se naplno rozběhly k autu. „Panebože! Co to bylo za chlapy?!“ vyváděla hystericky Alexandra, která se svalila na zadní sedačku, kde hlasitě oddechovala, zatímco já jsem naskočila na místo spolujezdce a Mel se ujala řízení. Třela jsem si čelo, ve kterém mi třeštilo snad už od chvíle, co mě zachránil ten tajemný pan neznámý. Než Melanie vystřelila na silnici, naposledy jsem se otočila na dům a zakřičela: „Počkej! Kde je ten kluk? Nemůžeme ho tam nechat! Co když se mu něco stane?“ „Jemu se nic nestane, Elaine,“ oznámila mi Mel s takovou jistotou, že jsem pojala další podezření.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252492