99
W il b u r S m it h , T o m h a r pe r
•
ko ř ist
zovat. Několik dobrých plaveb a můžeme si koupit větší loď A potom druhou.“ Už viděl sám sebe, jak vplouvá do bombajského přístavu na vznešené obchodní plachetnici, jejíž dělové střílny zdobí lístky vytepané z ryzího zlata. Viděl Ruth, jak na něj čeká na nábřeží a vrhá se mu do náruče, jen co vstoupil na břeh. A viděl také bezmocný vztek v otcově obličeji, když pochopil, že prohrál. Daneshův výraz se změnil. „A co klíč? Máš ho?“ Christopher si odmotal ze zápěstí šňůrku a zasunul klíček do dírky. Cvakl zámek a víko se odklopilo. Uvnitř se lesklo zlato a stříbro. „S tímhle…“ Danesh nabral hrst mincí a nechal je propadávat mezi prsty. „S tímhle si člověk může žít jako král.“ „Opatrně,“ zasmál se Christopher. „Nesmíme to utratit všechno najednou. Při rozumné investici budeme brzy mít desetkrát tolik.“ Úder přišel bez nejmenšího varování. Čistý zásah do čelisti ho srazil dozadu k zemi. Danesh neměl statnou postavu, ale od deseti let pracoval na lodích. Měl štíhlou, šlachovitou sílu – a Christopher byl vyčerpaný. Zavrávoral, zakopl o vystouplý kořen a spadl. Než stačil alespoň zvednout pěst, další úder ho poslal do bezvědomí. Danesh vytáhl z poutek lano, které Christopher používal jako opasek, a provlekl ho oky truhly, čímž vytvořil neumělý popruh. Při vytahování opasku objevil v kalhotách i nůž a Crawfordovu tobolku, které si také vzal. Christopher přicházel k sobě. Vyplivl krvavý hlen a opřel se o loket. Daneshovo výhružné gesto ho znehybnělo. „Myslel jsem, že jsi můj přítel,“ snažil se ho obměkčit. Pohled, který mu odpověděl, nevyjadřoval nic než pohrdání. „Jsi jako malé děcko,“ utrousil Danesh. „Zlato nezná přátele.“ Zvedl truhlu s penězi na rameno a vyrazil po stezce. Christopher se ho ani nepokusil sledovat. Ležel na zemi a díval se za umdlévajícím světlem, až ho obklopila tma. * * *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252277
100
W il b u r S m it h , T o m h a r pe r
•
ko ř ist
„Napadneš mě?“ Christopher otevřel oči. Na protější straně cesty se jakýsi muž opíral o dřevěnou hůl a díval se na něho. Tělo měl štíhlé a svalnaté, strniště na bradě a tvářích šedivé. „Napadneš mě?“ zopakoval. Mluvil portugalsky, i když obličej a oděv měl indický. Christopher si protřel spánky. Čelist mu otekla a každý pohyb mu vyslal z krku do hlavy zášleh bolesti. „Vypadám tak nebezpečně?“ zasténal. „Na těchto cestách se pohybuje spousta banditů. Někteří leží na čekané a předstírají, že byli přepadeni a oloupeni, a když se dobrý cestovatel zastaví, aby jim pomohl, je sám napaden.“ „Obávám se, že nedokážu ani vstát.“ Muž se k němu nepřiblížil. „Odkud přicházíš?“ „Moje loď shořela. Doplaval jsem na břeh.“ Muž zamyšleně přikývl. Zaznamenal popraskanou zaschlou krev, která se Christopherovi odlupovala z hrudi, a modřiny, jimiž mu ztmavl obličej. „Můžu tě doprovodit do Trivandrumu, kde se připojíš ke své posádce. Jistě si už o tebe dělají starosti.“ Christopher zavrtěl hlavou a ukázal doleva na větev cesty mířící od Trivandrumu. „Jdu tam.“ „Aha.“ Muž pozvedl koutky úst v suchém úsměvu. „Já taky.“ „Vezmete mě s sebou?“ Cizinec přemýšlel asi tři vteřiny a pak vyrazil. Tak rychle, že Christopher viděl jen rozmazanou šmouhu – dva rychlé kroky a hůl směřující na jeho hlavu. Zvedl ruce, i když mu mohly poskytnout jen chabou ochranu. Hrot hole se zastavil na šířku dlaně před jeho očima. Stařík se nad něj naklonil, ale stál mimo dosah jeho nohou. Ani se nezadýchal. „Jestli lžeš, jestli na mě zaútočíš, zabiju tě,“ varoval. Christopher na něho udiveně hleděl. „Kdo jste?“ „Člověk, který se dokáže ubránit.“ Špičkou hole se dotkl podlitiny na Christopherově bradě. „A zdá se, že ty to nedokážeš.“ Christopher si poklepal na kalhoty. „Nemám ani nůž.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252277
101
W il b u r S m it h , T o m h a r pe r
•
ko ř ist
„Existuje řada způsobů, jak zabít člověka, a ne všechny vyžadují tak hrubou zbraň. V téhle zemi žijí bandité, kteří člověka uškrtí třeba bederní rouškou.“ Řekl to tak nenuceně, až si Christopher naprosto jasně uvědomil, že mluví z vlastní zkušenosti. „Jste bandita?“ „Chceš mě urazit?“ zeptal se stařík dobrosrdečně a podal Christopherovi hůl, aby mohl vstát. „Jak se jmenuješ?“ Christopher otevřel ústa. Christopher Courtney, chystal se říct. Jenomže Christopher Courtney okradl a zabil člověka, Christopher Courtney byl uprchlík. A ze všeho nejhůř, Christopher Courtney byl synem Guye Courtneyho. Vzpomněl si na dlouhá, horká a dusná nedělní dopoledne v bombajském kostele, kdy zabíjel mouchy a poslouchal knězovo drmolení. Pomyslel na pár biblických ponaučení, která zaujala jeho představivost, na příběh syna krále Davida, který svého otce zbavil trůnu a vyhnal ho z vlasti. „Jmenuju se Absolon.“ Stařík se mu pozorně zadíval do očí, jako kdyby v nich dokázal přečíst lež a pocit viny. Nesmysl, uklidňoval se Christopher. Jsou to jenom moje oči, část těla ničím odlišná od loktů nebo chodidel. „Já jsem Ranjan.“ Stařík odvrátil pohled a Christopher cítil, jak se mu z duše zvedá velká tíha. „Zavedu tě do nejbližší vesnice.“ Kráčeli mlčky. Slunce stoupalo po obloze a cesta ožila. Po jejích stranách visely z palem jako obrovití pavouci nádoby upevněné provazy, do kterých se zachycovala sladká šťáva pro přípravu kvašeného nápoje. Stařec nepromluvil ani slovo a Christopher se tak mohl v myšlenkách zaobírat událostmi posledních dnů. Znovu a znovu si v hlavě přehrával střety s Crawfordem a divokou radost, která se ho zmocnila, když mu nožem rozpáral břicho. Nejraději by se vrátil na loď, aby si to mohl zopakovat. Vesnice byla velmi skromná, několik hliněných chatrčí se střechou z palmových listů, mezi nimiž se pásly vyzáblé krávy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252277