Kapitola čtvrtá
Za Okruhem a v Moskvě
Dokončil jsem hlášení a dvakrát si po sobě to, co jsem napsal, přečetl. Pak jsem text vytiskl a přečetl ho ještě jednou. Našel jsem v něm tři pravopisné chyby a čtyři chyby v interpunkci. Ohledně chyb v interpunkci jsem si sice nebyl úplně jistý, ale pro jistotu jsem opravil i je. Potom jsem hlášení znovu vytiskl a podepsal ho. Dauletdinová byla tak trochu posedlá pravopisem. Dokázala vrátit hlášení – normální, dobré hlášení – celé počmárané červenou propiskou a s poznámkou: „Buďto nejste Rus, anebo jste studoval v devadesátkách!“ Ne nadarmo se říká, že těmi nejzuřivějšími obhájci gramaticky správné ruštiny jsou právě nerodilí mluvčí, kteří ale ruský jazyk dokonale ovládají. A nejhorší je, že se proti tomu vlastně nedá nic namítat. Vždyť i samotná Dauletdinová studovala ruštinu v dagestánské Machačkale, a to právě v devadesátkách. Proč se sakra dala k policii? Proč radši nešla na nějakou pedagogickou fakultu? Dneska z ní mohla být ministryně školství... „Denisi.“ „Michaile?“ řekl jsem v povzdechem a otočil se. Kvazi, který už alespoň deset minut čekal, až skončím, se podíval na hodinky. Měl je staré, mechanické. Kdyby byli kvazi schopní pozérství, asi bych si pomyslel, že je to součást jeho image, stejně jako ošuntělé obleky a staromódní kravaty. „Chceš se provětrat.“ Svraštil jsem čelo. „Počkej. Proč mám pocit, že to vůbec nebyla otázka?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252212
„Protože to opravdu nebyla otázka. Neptal jsem se. Já oznamoval.“ „Je mi zima? Ne, máš hlad!“ zacitoval jsem s povzdechem prastarou anekdotu. Na druhou stranu, představa, že se prostřednictvím kvazi a jeho zvláštních pravomocí zbavím papírování, byla až příliš lákavá. Odnesl jsem hlášení princezně (ta naštěstí zrovna nebyla u sebe v kanceláři) a vydal se za Michailem. Vždycky, když během plnění úkolu někdo zahyne, množství papírování řádově vzroste. Zemřelý sice naštěstí nebyl policistou, ale zase stál v čele církevní sekce, která se zabývala povstanci, což se rovnalo přinejmenším hodnosti generála. Dokonce ani v autě jsem se nesnažil klást žádné otázky v naději, že se mi Michail sám od sebe uráčí něco vysvětlit. Tedy, nesnažil jsem se, dokud jsem nepochopil, že máme namířeno do Sklifosovského nemocnice. „Ale no tak,“ ozval jsem se. „Hlavně mi neříkej, že se Petra povedlo resuscitovat.“ Michail po mně střelil pohledem. „Černý humor,“ souhlasil jsem. „Je mi ho moc líto. A koneckonců, byl to opravdový hrdina. Jenže taková je holt moje práce. Člověk po čase otupí a obrní se ironií, aby ho smrt spolubojovníků nemohla tolik zasáhnout...“ „Za celých deset let zemřeli z vaší stanice ve službě pouze dva policisté,“ řekl Michail. „A jen jednoho z nich zabili povstanci. Takže buď tak laskav a nesvaluj na povstance své špatné vychování.“ „Panebože!“ povzdechl jsem. „To jsem to dopracoval – kvazi mi přednáší o morálce! Mně je Petra líto! Moc líto!“ „Ale ty přece v Boha nevěříš,“ řekl Michail. „Ano. Tedy ne. Nevěřím. To byl jen řečnický obrat.“ „Zato on v něho věřil, a to upřímně, z celého srdce,“ řekl Michail. „I když jsem o tom zprvu pochyboval.“ „Pochyboval jsi o tom, i když měl tak vysoký církevní titul?“ užasl jsem. „Jako bys nevěděl, Denisi, kolik lidí zastává a brání něco, v co ve skutečnosti nevěří.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252212
Pokrčil jsem rameny. Přehádat kvazi je stejně nemožné jako přesvědčit někoho na internetu, že se mýlí. „A proč tedy jedeme do té nemocnice?“ zeptal jsem se. „My nejedeme přímo do nemocnice,“ vysvětlil mi konečně Michail. „Je tam nejbližší heliport, a navíc tam můžeme nabrat doktora, což se hodí. Naši hlásí, že našli skupinu lidí u Vologdy. Vypadá to, že přijíždějí ze severu, snad až odněkud od Archangelsku. Musíme je přivítat a zjistit, co a jak. A na to jsou potřeba kvazi a člověk.“ „Vrtulník je váš?“ zeptal jsem se. „Náš,“ řekl Michail a zaparkoval auto. Ostatně, tohle už mezitím došlo i mně. Stařičký Mi-2 sice neměl žádné zvláštní insignie, ale naše vrtulníky – včetně těch lehkých – vždycky nesou nějakou výzbroj. I kdyby to měl být jen kulomet v otevřených dveřích. Jedině kvazi si mohou dovolit cestovat všude beze zbraní. „A k čemu doktor?“ zeptal jsem se, když jsme se vydali k vrtulníku. Jakmile nás pilot uviděl, zapnul motory. Vrtule se zachvěly a začaly se pomalu roztáčet. „Co když budeme muset evakuovat zraněné?“ zeptal se Michail. „Pokud vím, museli cestovat dlouho. Hodně dlouho. A neobešlo se to bez bojů.“ Náhle se mi v hlavně vylíhla nečekaná a hloupá myšlenka. „To mi chceš říct,“ zeptal jsem se, „že od doby katastrofy neměli vůbec žádný kontakt s civilizací?“ „Chci,“ opáčil Michail prostě. * * * Pět set kilometrů, to už je pořádná dálka. Pro stařičký Mi-2 je to až na samotné hranici jeho doletu. A pro jakýkoli jiný vrtulník ostatně taky. Uvědomil jsem si to asi půl hodiny po startu, a tak jsem se Michaila hlasitě, abych přehlušil rachot motoru, zeptal: „A co zpátky? Jak poletíme zpátky?“ „Kolona má cisterny,“ odpověděl Michail. „A když se s námi nerozdělí, tak nám palivo dovezou z Vologdy. Je tam předsunuté postavení. V krajním případě půjdeme pěšky.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252212