Muž před Hospodinem spravedlivý
/ 98 /
páter František Satora, k němuž jako jeho malý ministrant s velkou úctou vzhlížel. Když jsem zavadil o svatou Trojici, o vtělení Boha v lidské tělo a jiné nauky, kterým jsem nerozuměl, ptával jsem se na to a ono pátera France, ale musil jsem se spokojit stereotypní odpovědí: že to je tajemství.180
V Masarykově postoji k tajemství Otce, Syna a Ducha svatého se tudíž jako v zrcadle projevuje dobový neutěšený stav katolické teologie, kněžské formace a katecheze, pročež není divu, že danou záležitost bral jako naprosto okrajovou a z praktického hlediska v zásadě bezvýznamnou, a to minimálně od své vzpoury proti náboženskému formalismu a hluboké krize víry, kterou prožil jako středoškolský student ještě v Brně.181 Když ho evangelický farář Císař při jeho přestupu k evangelické církvi dne 30. srpna 1880 přiměl k recitaci Apoštolského vyznání víry, které má trojiční strukturu, Masaryk se tomu podvolil s neskrývanou velkou nevolí.182 Byl to jeden z mála mravních kompromisů v jeho náboženském životě, neboť to, co vyznával ústy, nepřijímal svým rozumem a svědomím. Nejpohrdavěji se o trojičním mystériu zmiňuje velmi letmo ve své knize věnované filosofii vědy z roku 1885: V tomto úpadku řeckořímského světa filosofie dostává posilu od národa židovského a monoteismus stává se názorem světovým. Názor ten však je hlavní zárukou vědecké metody, neboť jím svět může zbaven býti mytických duchů a věci mohou se vykládati samy o sobě a ze sebe samých… Je pochopitelno, že monoteismus katolický dle dob a míst často ustupoval názorům polyteistickým a dokonce i fetišistickým a že dlouho jen dle jména panoval. Proto sám přizpůsobuje se nižším názorům, na jejichž místo nastupuje, jako např. svým učením o bohočlověctví Kristově, učením o Trojici, poctou svatých a později Panny Marie.183
Masaryk tu podle mého soudu projevuje značnou neznalost dějin teologie, neboť Nový zákon rozličnými způsoby velmi často hovoří o Bohu Otci, 180
K. Čapek: Hovory…, s. 14. Srov. S. Polák: T. G. Masaryk. Za ideálem a pravdou, I, s. 108. 182 Srov. ibid., s. 315n. K danému obřadu došlo dne 30. srpna 1880 v Heršpicích u Slavkova, kde tehdy působil mladý duchovní Opočenský. 183 T. G. Masaryk: Základové konkrétné logiky, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2001, s. 173n. Česky kniha vyšla v Hustopečích v roce 1885, německy pak o dva roky později. 181
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252058
/ 99 / Synu a Duchu svatém, takže to prostě v křesťanské víře nemůže být dodatek zvenku. Cosi obdobného platí také o Ježíšově úplném lidství i o jeho božském statusu, takže znovu musí každý soudný znalec opakovat, že ani tohle není v křesťanské víře nějaká vnější příměs. Vyznání víry v Trojjediného se navíc projevuje od prvopočátků existence křesťanského společenství stejně jako přesvědčení ohledně Ježíšova Božího synovství. Jako příklad stačí uvést Pavlův list Galaťanům, který patří k redakčně nejstarším novozákonním spisům. Podtrhuje-li Pavel, že ospravedlnění docházíme nikoli prostřednictvím skutků Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, pak to implikuje Ježíšovu nadřazenost Zákonu. Nad Zákonem je však pouze a výlučně Hospodin, pročež Pavlova teze o ospravedlnění jasně implikuje Ježíšův božský status. Z uvedeného důvodu Martin Luther správně pochopil, že nauka o ospravedlnění vírou v Ježíše Krista je „articulus stantis et cadentis ecclesiae“. Rovněž úcta k Ježíšově Matce se projevuje již v novozákonní době, především v Lukášově a svým způsobem také v Janově evangeliu. Ačkoli Masaryk tak silně zdůrazňuje vědeckou metodu, na tomto místě si jako vědec určitě nepočíná, neboť jeho výroky se pohybují na rovině dobových laciných předsudků a nemají oporu v respektu k pramenům, které osobně dobře znal. Nedělá si ani starosti s tím, že trojiční dogma bylo formulováno jako velký paradox božství, které je jedinou společnou přirozeností tří hypostazí – osob. Není tudíž divu, že tento výrok vyvolal oprávněnou, fundovanou a osobně korektní kritiku ze strany tehdejšího profesora dogmatické teologie v Českých Budějovicích Václava Šimanka, který sice velmi dobře vyvrátil tezi, podle níž by učení o Trojici mělo být nějakou vnější a degradující příměsí k autentickému křesťanství, která by kompromitovala monoteismus,184 nicméně neuměl vysvětlit, jaký význam má daná nauka pro život. 184
Srov. V. Šimanko: Zda církev katolická učení o Nejsvětější Trojici převzala z platonismu… Někdy se setkávám s míněním, které je velmi podobné tomu, co tvrdil pan profesor Masaryk, totiž že křesťanské učení o Trojici vyplynulo z dobové platónské filosofie. Základní Šimankův argument zní: Jestliže platonikové řešili problém přechodu mezi naprostou jednotou božství a mnohostí světa řadou subordinovaných emanací, pak křesťanská nauka o mnohosti osob v Bohu je z platonismu nevyvoditelná. Syn není Otci z hlediska důstojnosti božského bytí nikterak podřízen stejně jako Duch svatý, vztahy mezi osobami božství jsou reálně totožné s dokonale jediným božstvím, což by žádný platonik v oné době nikdy neakceptoval. Studie je velmi dobře dokumentovaná citacemi ze spisů církevních otců a dobových filosofů v řečtině. Dlužno podotknout, že daný příspěvek svou kvalitou překračuje dobu svého vzniku a mohl by být v odborné literatuře citován i dnes. Zájemce o podrobnější informace odkazuji na publikaci: C. V. Pospíšil: Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie…, s. 217–234.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252058
Muž před Hospodinem spravedlivý
/ 100 /
Představený Masarykův výrok toho ale říká o jeho pojímání Boha mnohem více, než se na první pohled zdá. V souladu s tím, co jsme na základě jeho jiných myšlenek konstatovali výše, byl přesvědčeným monoteistou. Domníval se, že s jistotou došel rozumového poznání jediného, transcendentního, osobního Boha, který zároveň působí v dějinách národů i v životě jednotlivců svou prozřetelností. Navíc měl za to, že dané přesvědčení se velmi dobře pojí s vědeckým pojetím světa, v čemž má rozhodně pravdu, neboť přírodní věda předpokládá inteligibilní řád, který v materiálním světě hledá, což rozhodně není tak samozřejmé, jak se dnes bez jakékoli reflexe naivně tak mnozí domnívají. Onen prapůvodní předpoklad inteligibilního řádu totiž implikuje stvořitelskou inteligenci.185 Není tudíž divu, že moderní přírodověda se rozvinula pouze tam, kde existovala víra v moudrého Stvořitele.186 V dané věci by se Masaryk určitě shodoval s katolickou teologií, zejména s takzvanou apologetikou jeho doby i našich dnů. Tady naše žeň Masarykových vyjádření o tajemství Trojice končí a svým způsobem začíná pokus o rozřešení rozporu mezi v mnoha ohledech autentickou křesťanskou praxí na jedné straně a popíranou ortodoxií na straně druhé. Řečeno jinak: obdobně jako například v případě mystiky, kde jsem se pokusil doložit, že slovně odmítaný mysticismus není vůbec v rozporu s tím, když křesťan bude pana profesora a prezidenta hodnotit jako specifický příklad moderního křesťanského mystika, tak i nyní se pokusím doložit, že navzdory verbálnímu odmítání byla Masarykova spiritualita a praxe výrazně poznamenána nereflektovanou přítomností trojičního mystéria. V první řadě je třeba podtrhnout, že pan profesor a prezident zakladatel relativně často hovoří o Bohu a o Ježíšovi, o Duchu svatém ale v zásadě vůbec ne. I to dokladuje jeho antitrinitární postoj, ve kterém se zároveň projevuje dobový stav vědomí katolíků o třetí božské osobě.187 185
„Účelnost světa, života historického dějstva, našeho poznání i mravního úsilí mne vede k uznání stvořitele a ředitele všeho, osobní bytosti duchové a nekonečně dokonalé… Člověk, který by naprosto a do důsledků popíral řád ve světě a účelnost všeho, i svého vlastního života – prosím vás, jak by mohl být živ s takovou myšlenkou? … Držím se teismu proto, že je ze všech možných hypotéz o podstatě a původu světa nejprostší.“ K. Čapek: Hovory…, s. 188n. 186 S tím také souvisí, že mnozí přírodovědci zhruba až do roku 1850 vnímali svou badatelskou činnost jako četbu knihy stvoření. I v naší době se najde dost důvěryhodných vědců a myslitelů, kteří na tuto souvislost poukazují. Srov. C. V. Pospíšil: Zápolení o pravdu…, s. 19–24. 187 S notnou dávkou teologicky poněkud černého humoru to konstatuje papež Lev XIII.: „Kdyby dnes některým křesťanům apoštol Pavel položil otázku jako kdysi učedníkům v Efezu, totiž zda již přijali Ducha svatého, zřejmě by nechyběli tací, od nichž by slyšel podobnou odpověď jako tenkrát v Efezu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že jest Duch svatý.‘ (Sk 19,2) I když by snad neodpo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252058