Weaver7-zlom.qxd19.9.201821:35Stránka98
„Jak později?“ „Posledních sedm nebo osm měsíců, řekl bych.“ Julia jejich poslední půlrok popisovala úplně jinak: Sam jí připadal odtažitý a napjatý a prý chodil domů až pozdě večer, když už byla v posteli. „Zmínil se před vámi někdy o Ursule Grayové?“ „O kom?“ „Ursule Grayové.“ Zadíval se do prázdna a pak zavrtěl hlavou. „Ne.“ Zatímco se Werr vracel ke svému stolu, zmocnil se mě smutek. Bylo mi líto Julie: rozhodla se obětovat zbytek peněz, aby našla manžela, a neměla ani tušení, jak moc jí lhal a kolik tajemství si odnesl s sebou. Potřeboval jsem zjistit, kdo je Ursula Grayová, protože to po mně – nepřímo – Julia chtěla. A jakmile budu znát odpověď, dostanu se o krok blíž tomu, proč Sam odešel. Pokud však měl poměr, nebude mít tohle pátrání pro Julii Wrenovou šťastný konec.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252036
Weaver7-zlom.qxd19.9.201821:35Stránka99
19
16. února Před čtyřmi měsíci „O čem jste se mnou chtěl mluvit, Healy?“ Healy se zadíval přes stůl na vrchní inspektorku Crawovou a pak stočil pohled ke skleněnému oknu do kriminálního oddělení. Bylo sedm večer, ale nikdo zatím nešel domů. Detektivové s vážnými výrazy seděli u stolů nebo telefonovali. Někteří postávali u mapy Londýna na druhé straně místnosti, kterou pokrývaly červené puntíky a čáry vedoucí k fotkám a papírkům s poznámkami. Úplně nahoře visely snímky dvou pohřešovaných mužů: Wilkyho a Evanse. „Healy?“ „Chtěl jsem probrat svou roli zde, madam.“ Nadzvedla obočí. „Opravdu?“ „Zajímalo mě, jestli bych vám nemohl nějak pomoct.“ „V jakém smyslu?“ Znovu pohlédl do oddělení a pak zpět na Crawovou. „Vím, že by někteří kolegové byli nejradši, kdybych si sbalil saky paky,“ odvětil, a když si poposedla a předklonila se, ucítil závan citrusové vůně. „A vím, při vší úctě, madam, že k nim nejspíš patříte taky.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252036
Weaver7-zlom.qxd19.9.201821:35Stránka100
Zamračila se. „Nesnažte se mi číst myšlenky, Healy.“ „Nechtěl jsem –“ „Neznáte moje stanovisko. Nikdy jsem ho nevyjádřila.“ Přikývl. „Chtěl jsem jen říct –“ „Ne, já něco řeknu vám,“ přerušila ho, opřela se lokty o stůl a sáhla po šálku s čajem. „Je vám… kolik? Čtyřicet sedm?“ „Ano, madam.“ „A jak dlouho jste u policie?“ „Šestadvacet let.“ Znovu se opřela a otevřela horní zásuvku stolu. O vteřinu později pleskla o stůl složkou. Healyho pracovní spis. „Tohle,“ řekla a zaťukala prstem o složku, „je důvod, proč některým lidem ležíte v žaludku.“ Pootevřela složku a nechala papíry pomalu klouzat po bříšku palce. Vodopád listů tiše zašustil o její kůži. „Neoficiálně jste se vydal hledat dceru, dal jste se do holportu s civilistou a vyhrožoval pistolí jinému policejnímu důstojníkovi, a tím vším jste spláchl šestadvacet let práce do záchodu.“ Zadívala se na něj zpod nakrčeného obočí, jako by čekala nějakou reakci. Nehodlal jí žádnou dopřát. Namísto toho se soustředil na její tvář a neuhýbal pohledem. Posledních osmatřicet dní nedělal nic jiného, než že odrážel všetečné otázky a úsměšky; snažil se dokázat, že se umí ovládat, že lituje svých činů a že se změnil. Ve skutečnosti byl však stále stejný. A ničeho nelitoval. Nelitoval ani toho, že se na vlastní pěst vydal za hajzlem, který mu unesl dceru, ani toho, že se vzepřel dvěma kolegům, kteří se mu postavili do cesty. Mohl hrát jejich hru, mohl se chovat jako cvičená opice a dělat, co se od něj chtělo, ale to na věci nic neměnilo: nehodlal odpustit poldům, jako byli Davidson a Sallows, kteří mu bránili v pátrání po Leanne. V jejich očích byl kacíř: zrádce, krysa, muž, který se nekál za své činy. On o nich měl ještě 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252036