7. kapitola – Nohy vždycky najdou cestu domů fantazii a mé představy byly plné romantických scén odehrávajících se na plážích zalitých měsíčním světlem. Byl jsem milý kluk a dívky se se mnou často chtěly podělit o své srdce, ale ne o své tělo. Postupně jsem objevil dost dramatický způsob, který mi umožnil opustit každou situaci, jež mi připadala příliš emocionální – prostě jsem vystoupil ze svého těla. Vzpomínám si, že jsem se rozhodl omdlít, a pak jsem shůry pozoroval, jak se lidé snaží postarat o bezvládné tělo teenagera, kterého jsem sice znal, ale nedokázal jsem ho z bezpečného místa mimo tělo přesně identifikovat. Když jsem v květnu 1986 poznal Susannah, byl jsem dvaadvacetiletý pacifista a přijal jsem feministické představy o tom, jaký by měl být muž ve dvacátém století: starostlivý, hodný, emočně gramotný a mnohem pasivnější než v předchozích devíti tisíciletích patriarchátu. Stejně jako mí přátelé jsem cítil velkou odpovědnost. Nechal jsem se inspirovat Gándhím a stavěl se proti jakékoli formě násilí. Ale ve skutečnosti jsem byl plný potlačovaných impulzů všeho druhu. Pracoval jsem v poradně pro mládež a naučil se neříkat nevhodné věci. Politická korektnost byla naprosto vším. Později jsem zjistil, že i kdybych lidem říkal, co si mají myslet, nic se nezmění, protože stejně nezmizí vrstvy nevědomosti a nejistoty, z nichž pramení všechny -ismy. Opravdová změna vyžaduje opravdovou práci s tělem, srdcem a myslí. Ovšem tehdy jsem se domníval, že chce-li člověk žít podle určité ideje, stačí s ní souhlasit. Se Susannah jsem si poprvé povídal v jejím pokoji opuštěného domu v Hackney, který obývala se svými přítelkyněmi. Předtím jsme se potkali v zahradě, a přestože to ani pro jednoho z nás nebyla láska na první pohled, bylo to určitě rozpoznání na první pohled. Cítili jsme, že už jsme se někde setkali, ale nevěděli jsme kde. Toho dne jsem pak musel jít na jednání týkající se plánování určitého projektu, a jak pokračovalo, byl jsem víc a víc neklidný. 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251855
Jaguár v těle, motýl v srdci Nakonec jsem se na něco vymluvil a odešel. Chtěl jsem najít Susannah a promluvit si s ní. Našel jsem ji v jejím pokoji. Ústředním tématem našeho prvního rozhovoru byla otázka, zda člověk může být úplně svobodný a zároveň odhodlaně prosazovat určité názory. Byla to doba velkých idejí a vznešených ideálů. Byl jsem připravený prozkoumat celý širý svět. A Susannah mě k tomu vybízela, což bylo hodně podnětné. Cítil jsem, jak se dveře uvnitř začínají otevírat. Přestěhoval jsem se do mírového tábora ve Faslane, jenž měl velmi důležité poslání. Šlo o protest proti výrobě dalších jaderných ponorek a chtěli jsme také upozornit na škody způsobené únikem jaderného odpadu do jezera. A zároveň byl tábor plný lidí, kteří neviděli rozpor ve spojování vážného protestu s bujarými večírky. Bylo to divoké léto politických aktivit, mejdanů a milování. Přes den jsme protestovali. V noci jsme bývali málokdy střízliví. Kouřili jsme vodní dýmku ve stoje na hlavě, zpívali písničky u táboráku a diskutovali o tom, jak napravíme svět. Během mého působení v mírovém hnutí mě čtyřikrát uvěznili za nenásilné přímé akce: dvakrát ve Skotsku u námořní základny Faslane, jednou v Belgii a jednou v Dánsku. Ve všech případech mi velmi pomohl můj výcvik v nenásilí, jenž mě naučil zvládat uvěznění pomocí klidu a neochoty spolupracovat. Pokaždé jsem si všiml, že naše taktika dokázala policisty pořádně rozčílit. A zároveň jsem si uvědomil, že ve mně vyvolává zvláštní pocit nadřazenosti. Oni byli násilníci. Oni byli utlačovatelé. My protestující jsme byli oběti a zastávali jsme vysokou morální pozici. Později jsem pochopil, že moje pasivita byla ve skutečnosti určitou formou nepřímého násilí. A uvědomil jsem si, že násilí, s nímž jsem se setkával v oněch situacích, bylo většinou projevem mé vlastní nepřiznané agresivity. Když mě jednou uvěznili, strávil 90
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251855
7. kapitola – Nohy vždycky najdou cestu domů jsem v cele několik dní a jen jsem se díval na bílou zeď a přemýšlel. Na zdi jsem pořád viděl obličej rozhněvaného policisty, který mě zatýkal. A všímal jsem si, že čím jsem byl pasivnější, tím byl naštvanější. Začalo mi docházet, že ty dvě věci jsou propojeny. Ale role spravedlivě rozhořčené oběti byla součástí mého způsobu přežití a trvalo hodně let, než jsem viděl věci jasně a dokázal se rozhodnout, že s tím nadobro skoncuju. Z vnějšího pohledu vypadala moje pasivita velmi působivě, ale uvnitř jsem překypoval hněvem nad chorobami dnešního světa. Ovšem zlost se neshodovala s představou o nenásilném aktivistovi gándhíovského typu. A tak jsem si jí nevšímal. Ale policista, který mě zatýkal, ji zjevně vnímal. Od lidí, kteří pobývali v táboře nebo ho občas navštěvovali, jsem se mnohé naučil, ale koncem léta jsem si zvolil něco jiného. Na začátku podzimu 1986 jsem se přestěhoval do Londýna ke komunitě žijící v Mornington Grove, necelých osm kilometrů od místa, kde žila Susannah. Pár měsíců jsem se jí dvořil a posílal jí po společných přátelích vzkazy a pak jsme se dali dohromady. Susannah chtěla najít v jednom muži vše, co potřebovala, a já byl po létě volné lásky připravený na hlubší a smysluplnější vztah. Zamilovali jsme se do sebe.
g pE Když jsem poznal Gabrielle, ihned jsem si všiml, že živočišnost a bezprostřednost její práce se výrazně liší od šamanských praxí, které jsem do té doby studoval. Čím hlouběji jsem se nořil do tance, tím víc jsem objevoval moudrost žijící v jedinečné, složité a inteligentní struktuře zvané lidské tělo. Druhá série kurzu se měla konat krátce po šestadvacátých narozeninách Susannah. Rozhodl jsem se, že požádám klenotníka, 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251855